…protože to pro ni byl vůbec první oficiální společenský večer v roli finanční ředitelky. Zvolila nenápadné černé šaty a pohodlné boty bez podpatku; nikdy netoužila poutat pozornost a raději splynula s okolím.
Lukáš Tesař si cestu do restaurace znepříjemňoval neustálým brbláním. Nejprve nadával na kolony, pak na nedostatek parkovacích míst a nakonec ho rozčilovala kravata, která ho prý škrtila. Eliška Pražáková jeho stížnosti snášela mlčky. Za poslední měsíce si zvykla, že je podrážděný a výbušný. Od chvíle, kdy se v autosalonu přestalo dařit, byl neklidný a podrážděnost z něj jen sálala.
Samotný večer se zpočátku vyvíjel klidně. Generální ředitel Miroslav Vaněk pronesl slavnostní projev, shrnul úspěchy firmy a postupně ocenil zaměstnance, kteří se nejvíc zasloužili o dobré výsledky. Na Elišku přišla řada se zvláštním poděkováním za zavedení nového systému finanční kontroly, díky němuž podnik ušetřil miliony korun.
„Dovolte mi, abych si připil na naši novou finanční ředitelku,“ obrátil se Miroslav Vaněk k zaplněnému sálu. „Před třemi lety k nám nastoupila jako obyčejná účetní. Svou pílí, bystrou hlavou a cílevědomostí ale dokázala, že si zaslouží mnohem víc. Gratuluji k povýšení… a také k nové mzdě,“ dodal s pobaveným mrknutím.
Sál zaplnil potlesk. Marcela Matoušeková, hlavní účetní, Elišku obejmula a tiše jí do ucha pošeptala, že si to opravdu zasloužila. Kolegové se usmívali upřímně; v týmu byla oblíbená a respektovaná.
Pak ale někdo z hostů položil otázku, která změnila atmosféru:
„A kolik teď vlastně finanční ředitelka bere?“
Miroslav Vaněk, lehce rozjařený vínem, mávl sklenicí ve vzduchu. „Slušné peníze! Naše Eliška si dnes za měsíc vydělá tolik, kolik jiní nevidí ani za půl roku.“
Lukáš, který dosud bezmyšlenkovitě pojídal salát, náhle ztuhl a narovnal se. Ve tváři se mu objevily červené skvrny — ne studem, ale vztekem.
„A co je na tom tak obdivuhodného?“ zvýšil hlas natolik, že se k nim otočily okolní stoly. „Vždyť jen přesouvá papíry! Já se v autosalonu dřu každý den…“
„Prosím tě, nech to být,“ dotkla se ho Eliška konejšivě rukou.
„Ne, to je potřeba říct,“ setřásl ji prudce. „Proč se před ní všichni tak klaní?“
Eliška si všimla, jak se mu stáhla svalovina na tváři — varovný signál blížícího se výbuchu. Přesně takhle vypadal ve chvíli, kdy se dozvěděl o svém nedávném přeřazení na nižší pozici.