To slovo vyslovila nahlas – moje – a najednou ji začaly pálit oči. Tak obyčejné, a přitom tak silné. „Radši mi řekni,“ obrátila se na dceru, „jak se mají správně fotit věci na reklamu, aby to k něčemu bylo.“
Dcera si unaveně povzdechla, ale pustila se do vysvětlování. A když Klára nechápala, začala znovu, pomaleji. Nakonec jí do telefonu nainstalovala několik aplikací, ukázala filtry, světlo, úhly. Klára si všechno poctivě zapisovala, jako by znovu seděla ve školní lavici.
První zakázka přišla znenadání. Klára zrovna nahrála snímky svých starších prací – pár šatů, které kdysi šila Aleně Kolářové, když byla ještě studentka.
„Dobrý den, bylo by možné zkrátit kalhoty a lehce je vzít v pase?“
Nic složitého. Rutina, kterou měla kdysi v ateliéru v malíčku. Přesto se jí rozklepaly prsty, když odepisovala: „Ano, samozřejmě. Kdy by se vám to hodilo přinést?“
Zákaznice dorazila večer. Mladá, sebejistá žena v drahém kostýmu. Kláru si přeměřila pohledem plným pochybností, ale kalhoty nakonec položila na stůl.
„Potřebovala bych je mít co nejdřív. Ideálně pozítří.“
„Zařídím to,“ usmála se Klára tím svým starým, klidným úsměvem, jaký mívala doma u rodiny. „Budou připravené.“
Seděla nad nimi do dvou do rána. Jeden šev párala třikrát. Nic nesmělo být odfláknuté. Tentokrát šlo o všechno.
O dva dny později si žena kalhoty vyzkoušela, zaplatila… a pak se zarazila ve dveřích. „Vy… ty šaty na fotkách jste opravdu šila vy sama? Mám za měsíc jubileum a pořád nemůžu najít nic, co by bylo ono.“
Večer Klára přepočítávala své úplně první vydělané peníze a v odrazu tmavého okna si všimla vlastního výrazu. Usmívala se. Opravdově. Po dlouhé době.
Radek Urban se tvářil, že si ničeho nevšímá. Procházel kolem šicího stroje, jako by tam nebyl. Neptal se, odkud jsou nové látky ani nitě. Jen jednou, když ve dveřích potkal další zákaznici, utrousil s jedovatým tónem: „Nechceš z bytu rovnou udělat ubytovnu?“
Klára mlčela. Právě řešila, jestli se k šatům na oslavu budou víc hodit perleťové knoflíky, nebo ty broušené, křišťálové.
Za měsíc už měla stálé klientky. Po dvou měsících si pronajala malý prostor v sousedním domě a proměnila ho v útulnou dílnu. Starý „Zinger“ nahradil moderní stroj a overlock – první opravdu velká věc, kterou si koupila za vlastní peníze.
„Paní Kláro, šlo by něco podobného, jako má Alena Kolářová?“ ptaly se ženy. „Vymyslela byste něco na firemní večírek?“ „A na svatbu dcery… něco výjimečného?“
Šlo. Teď už věděla, že dokáže mnohem víc, než si kdy dovolila připustit.
Peníze nepřišly hned. Nejdřív jen výdaje – technika, materiál, propagace. Ale postupně se začalo dařit něco odkládat. Nejprve drobné částky, pak víc.
Jednoho rána, když stála před zrcadlem, si všimla, že se jí narovnala ramena a v očích se objevil nový lesk. Přestala kolem manžela pobíhat s připravenou snídaní – zvládl to sám. Nežádala o svolení k nákupům. Nevysvětlovala každou korunu.
A k jejímu vlastnímu překvapení jí ten pocit vyhovoval.
„Jak to myslíš – do Itálie?“ Radek ztuhl s hrnkem kávy v ruce. „Jaká Itálie zase?“
Klára klidně namazala toast máslem, aniž by k němu zvedla oči. Klid ji stál spoustu sil – srdce jí bušilo až v krku –, navenek ale působila vyrovnaně.
„Normální Itálie, Radku. Milán. Týden módy a…“