„…několik intenzivních workshopů vedených špičkovými návrháři. Lístky už mám koupené.“
Hrnek dopadl na stůl s dutým úderem a tmavá káva se rozstříkla po ubrusu.
„Ty… cože?“ Radkův hlas se napnul, zněl ostře a třásl se potlačovaným hněvem. „Ty jsi koupila letenky? A z čeho, prosím tě?“
Klára konečně zvedla hlavu. Podívala se na manžela přímo, bez uhýbání – a Radek si s překvapením uvědomil, že ten pohled nezná. Kam zmizela ta stará, opatrná měkkost? Kdy se v jejích očích usadila vyrovnaná jistota?
„Ze svých peněz, Radku. Z vydělaných,“ odpověděla klidně. „Nebo sis myslel, že se tu celé dny a noci otáčím jen tak pro zábavu?“
Krátce, nervózně se zasmál. „Vyděláváš? Ty tomu říkáš práce? Opravovat sukně sousedkám?“
„I to,“ přikývla, odsunula talíř a sáhla po telefonu. „Chceš vidět poslední zakázku? Večerní róba pro manželku našeho primátora. Anebo raději výpis z účtu? Víš, kolik jsem za ni dostala?“
Vyslovila částku nahlas. Radkova ruka se nepatrně zachvěla a další proud kávy skončil na ubruse.
„To není možné,“ vydechl. „To si vymýšlíš.“
„Podívej se na můj Instagram,“ řekla bez zvýšení hlasu. „Třicet tisíc sledujících, Radku. Nebo se stav v ateliéru – čekací lhůta je dva měsíce. A klidně se zeptej své sekretářky Miroslavy Brňákové. Pamatuješ, co měla na sobě na firemním večírku? Ano. Šila jsem to já.“
Mluvila tiše a věcně, ale uvnitř se jí svíralo všechno zároveň. Vítězoslavný pocit se mísil s hořkostí. Tolik let si tenhle okamžik představovala. Jenže teď, když přišel, si nebyla jistá, komu vlastně co dokazovala.
Radek mlčel a upíral zrak kamsi stranou. Svaly na čelisti mu cukaly.
„A co jako teď?“ procedil nakonec. „Chceš mi předvést, jak jsi… nezávislá?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Jen jsem se rozhodla žít. A víš co? Jsem ti svým způsobem i vděčná. Kdyby nebylo toho rozhovoru o oddělených penězích…“
„Mlč!“ udeřil pěstí do stolu. „Ty… ty na to nemáš právo!“
„Na co přesně?“ hlas se jí zrádně zachvěl. „Na to vydělávat? Růst? Být na sebe hrdá?“
„Byla jsi přece doma! Moje žena! A teď…“
„A teď jsem pořád tvoje žena,“ vstala. „Jen ne hospodyňka, ale majitelka vlastního ateliéru. A víš co?“ narovnala se. „Do Itálie jedu. A ty máš týden na to, abys přemýšlel.“
„O čem?“
„Jestli dokážeš být s ženou, která tě nežádá o peníze na punčochy. Která si sama rozhodne, kam pojede a co si koupí. S ženou, která… se bez tebe obejde.“
Zbledl. A pak jako by z něj všechno spadlo – ramena se mu sesula.
„Ty… odcházíš?“
„Nevím,“ odpověděla upřímně. „Záleží na tobě. Vlastně na nás obou. Ale stará Klára už se nevrátí. To vím jistě.“
Odešla z kuchyně s koleny rozechvělými slabostí. Cestovní taška byla připravená, letenky zajištěné. Zbývalo jediné: pochopit, jak naložit s tou náhlou svobodou. A s mužem, který jí byl najednou cizí. Nebo možná s tím, jaký byl vždycky doopravdy.
Milánské letiště ji přivítalo chladným vzduchem a šumem cizích hlasů. Stála u pásu na zavazadla a bezmyšlenkovitě sledovala projíždějící kufry, když jí telefon tiše zavibroval.
„Jaký byl let?“
Dvě obyčejné věty od Radka. První po několika dnech ticha. Podívala se na displej a na okamžik zaváhala, než se nadechla a připravila odpověď.