„Já ty papíry nepodepíšu.“
Úsměv Bohdany Králové se rozplynul rychleji, než stačila dopadnout slova. Pohled jí ztvrdl, oči se zúžily a rty se sevřely do tenké, nepřátelské čáry.
„Tak poslouchej pozorně,“ spustila chladně. „V tomhle domě platí moje pravidla. Jestli tu chceš zůstat, budeš je respektovat. A pokud ne, dveře máš otevřené hned teď.“
„Mami!“ pokusil se Marek Havelka vstoupit do hovoru, ale jediným pohybem ruky ho umlčela.
„Mlč. Mluvím s tvojí ženou.“ Pak se ke mně znovu obrátila. „Tak jak, Kláro? Podepíšeš, nebo si začneš balit?“
Odstrčila jsem židli a vstala. Beze slova jsem se vydala ke dveřím obýváku. Za zády mi zazněl její vítězoslavný smích.
„Výborně! Marku, ať klidně odejde. Najdeme ti někoho rozumného, kdo bude mít úctu ke starším.“
Vyšla jsem do ložnice a mechanicky jsem začala skládat věci do kufru. Nepřepadla mě hysterie ani slzy. Cítila jsem jen ledový klid a pevné rozhodnutí. Za chvíli se dveře rozrazily a do pokoje vběhl Marek.
„Kláro, přestaň! To myslíš vážně? Kvůli pár papírům chceš rozbít rodinu?“
„Naši rodinu rozbila tvoje matka,“ odpověděla jsem klidně. „A ty tím, že jsi jí to dovolil.“
„Nedělej z toho tragédii,“ mávl rukou. „Prostě to podepiš a všechno se uklidní.“
Zastavila jsem se a podívala se mu přímo do očí. „Víš vůbec, co po mně chce? Usiluje o úplnou kontrolu nad mými penězi. Jsou to tři miliony korun. Peníze z bytu po babičce Růženě Melicharové, na které celý život šetřila.“
„No a?“ pokrčil rameny. „Máma je přece nevezme. Jen je rozumně zhodnotí.“
„Tak proč nenavrhla totéž tobě?“ zeptala jsem se tiše. „Proč nechce plnou moc k tvým financím?“
„Já žádné takové peníze nemám…“
„Ale máš plat. Proč ho nespravuje ona?“
Odpověď nepřišla. Jen mlčky sledoval, jak zapínám kufr.
„Jestli teď odejdeš,“ řekl po chvíli, „neběhám za tebou.“
„A já to ani nečekám.“
Popadla jsem zavazadlo a zamířila ke schodům. Na mezipatře stála Bohdana Králová, ruce zkřížené na prsou, jako strážce poslední překážky.
„Myslíš si, že jsi vyhrála?“ ušklíbla se. „Marka přejdeš během týdne. Zapomene na tebe.“
„Klidně,“ pronesla jsem. „Uhněte mi.“
„A kam půjdeš?“ pokračovala jedovatě. „Byt už nemáš. Hotely ti dlouho nevydrží. Vrátíš se. Ještě prosit budeš.“
Obešla jsem ji a sešla dolů. U vchodových dveří jsem se naposledy otočila. Nahoře stál Marek vedle své matky. Dva obrysy splývající v jeden. Matka a syn. A já byla vždycky tím přebytečným článkem.
První týden jsem strávila v malém hotelu na okraji města. Marek mi volal den co den. Nejdřív mě přemlouval, pak vyhrožoval rozvodem, potom znovu prosil. Bohdana Králová se přidala – dlouhé zprávy plné výčitek, řečí o nevděku a o tom, jak prý Marek trpí a ona se obětuje pro rodinu.
Neodpovídala jsem. Hledala jsem podnájem a v hlavě si skládala nový plán.
Desátý den zazvonil telefon s neznámým číslem.
„Klára Váchová?“ ozval se mužský hlas. „U telefonu Tomáš Konečný, notář. Potřeboval bych se s vámi sejít kvůli důležité záležitosti.“
Sešli jsme se v jeho kanceláři v centru. Byl to muž kolem padesátky, unavený, ale s laskavým pohledem.
„Paní Váchová,“ začal, „jde o závěť Růženy Melicharové.“
„Moje babička?“ zarazila jsem se. „Zemřela přece před dvěma lety. Dědictví jsem vyřídila, byt jsem převzala.“
„Ano, byt byl součástí,“ přikývl. „Ale existovala ještě jedna závěť. Uzavřená. Vaše babička si přála, aby byla otevřena přesně dva roky po její smrti. A ten okamžik právě nastal.“