Uplynul sotva týden.
Tomáš Konečný mi podal silnější obálku. Prsty se mi chvěly, když jsem ji otevírala. Uvnitř ležel dopis psaný rukopisem, který jsem poznala okamžitě, a k němu úřední list s razítky.
„Moje drahá Klárko,“ stálo hned v úvodu. „Pokud čteš tyto řádky, znamená to, že uplynuly dva roky a ty už stojíš pevně na vlastních nohou. Vždy jsem věděla, že v tobě je síla, ale chtěla jsem, abys k ní dospěla sama. Kromě bytu ti odkazuji také chalupu ve Středočeském kraji a finanční rezervu uloženou ve švýcarské bance. Šetřila jsem celý život během práce překladatelky na ambasádě. Nikdo o těch penězích nevěděl, ani tvoje maminka. Ať jsou ti ochranou i jistotou. Nenech si nikdy vzít svou samostatnost. Pamatuj si: žena musí mít vlastní peníze a střechu nad hlavou. Vždy. S láskou tvoje babička.“
Zrak mi sklouzl na částku uvedenou v bankovním potvrzení. Srdce se mi rozbušilo. Půl milionu eur.
„To… to je skutečné?“ vydechla jsem a pohlédla na notáře.
„Bez jakýchkoli pochybností,“ ujistil mě klidně. „Prostředky jsou na účtu v Curychu. Tady máte všechny údaje i postup, jak s nimi nakládat. A chalupa je oficiálně přepsaná na vás.“ Na okamžik zaváhal. „Smím se zeptat na jednu osobnější věc?“
Přikývla jsem, stále jako v mlze.
„Růžena Melicharová o vás měla obavy. Závěť několikrát upravovala, zvažovala, zda ji vůbec uzavřít. Naznačila, že by vaše rodinná situace mohla být komplikovaná. Byla?“
Hořce jsem se pousmála. „Dá se to tak říct. Tchyně chtěla převzít kontrolu nad všemi penězi. Manžel se postavil na její stranu. Já to odmítla a odešla.“
Tomáš Konečný pomalu zavrtěl hlavou. „Vaše babička byla prozíravá. Jako by to předem tušila. Mimochodem… zanechala ještě jeden dopis. Je určený vaší matce. S výslovným pokynem, aby byl předán až poté, co vy převezmete dědictví.“
Podal mi menší obálku se jménem „Monika Pechová“.
„Můžete ho doručit osobně, nebo ho mohu odeslat poštou.“
„Předám ho sama,“ odpověděla jsem tiše. „Děkuji vám.“
Když jsem vyšla z kanceláře, posadila jsem se na lavičku v nedalekém parku. Všechno kolem působilo jinak než před hodinou. Ještě ráno jsem byla žena s několika miliony korun, která zoufale hledala podnájem. Teď jsem měla jistotu, o jaké se mi nikdy nesnilo.
Zamířila jsem rovnou na chalupu. Ukázala se jako útulný dvoupodlažní dům obklopený zahradou. Deset arů zeleně, opečovávané záhony, dům ve skvělém stavu – bylo znát, že se o něj někdo staral. V obýváku krb, nahoře tři ložnice. Místo, kde se dalo začít znovu.
O dva dny později jsem se přestěhovala. A asi po týdnu zazvonil u dveří Marek Havelka. Přijel sám.
Stál na prahu, hubenější, unavený, s propadlýma očima. „Kláro… můžeme si promluvit?“
Nechala jsem ho vejít. Posadili jsme se ke krbu. Rozhlížel se kolem sebe a bylo vidět, že mu hlavou běží spousta otázek.
„Je to tady krásné,“ pronesl opatrně. „Ty si to tady pronajímáš?“
„Ne. Je to moje. Po babičce.“
Zvedl obočí. „O chalupě jsi mi nikdy neříkala.“
„Protože jsem o ní donedávna nevěděla. Uzavřená závěť. Co potřebuješ?“
Chvíli mlčel, pak to ze sebe vyhrkl: „Vrať se ke mně. Uvědomil jsem si, že jsem udělal chybu. Máma taky. Už nebude chtít žádné plné moci. Slibuju.“
Podívala jsem se na něj klidně. „Marku, nejde o papíry. Jde o to, že jsi mě nepodržel. Postavil ses proti mně. Jak ti mám znovu věřit?“
„Ale já tě miluju!“
„Láska nejsou jen slova,“ odpověděla jsem tiše. „Jsou to činy. A ty ukázaly, že souhlas tvé matky je pro tebe důležitější než náš vztah.“
„Dej mi ještě jednu šanci. Změním se.“
„Nezměníš se, dokud žiješ u ní,“ řekla jsem pevně a cítila, že tenhle rozhovor míří k nevyhnutelnému konci.