„Jedno espresso. A hned!“ vyštěkla hned ode dveří mladá žena s rty barvy přezrálých třešní a s tak hustými řasami, že by se podle starého šlágru klidně mohla vznést k nebi.
V tu chvíli jsem měla před sebou otevřený přehled hospodaření za konec roku. Náhlý vpád mě zastihl nepřipravenou, a tak jsem si ji beze slova měřila pohledem. Do předsíně vletěla bez zazvonění, bez pozdravu, bez špetky zdvořilosti, obalená tak silnou vůní parfému, že jsem dostala chuť otevřít všechna okna dokořán.
„Copak jste zkameněla? Uhněte z cesty,“ poručila si tónem, který nepřipouštěl odpor.
Mlčky jsem ji odvedla do kuchyně.
„Paní domu už dorazila?“ zeptala se samozřejmě, jako by byla na návštěvě u podřízených.
Chtěla jsem odpovědět, ale nenechala mě ani nadechnout.
„Jestli ne, počkám. Potřebuju s ní mluvit. Je to naléhavé.“
Teprve tehdy mi to docvaklo. Považovala mě za služku.
Zkusila jsem se vidět jejíma očima: vytahané tričko, ošoupané kalhoty pamatující lepší časy, vlasy stažené první gumičkou, která mi přišla pod ruku, a ani stopa po líčení.
„Objeví se brzy,“ odpověděla jsem klidně. „Kávu vám hned připravím.“
Proč jsem ji hned nevyvedla z omylu? Sama nevím. Na tom nedorozumění bylo cosi dráždivého, skoro hravého, jako malá sázka se sebou samou.
Usadila se na pohovce s nečekanou samozřejmostí, ne na okraji, ale rozvaleně, opřela se, přehodila nohu přes nohu a rozhlédla se kolem, jako by byt patřil jí.