„Takže to bylo schválně?“ vydechla Nela Horáková téměř neslyšně. „Celá tahle situace… hrála jste to na mě?“
„Vůbec ne,“ odpověděla jsem klidně. „Chtěla jste kávu. Dostala jste ji.“
„Ale mohla jste se přiznat!“ vyjela na mě. „Měla jste povinnost to říct!“
Popadla kabelku a bez dalšího slova vyrazila z bytu. Dveře za ní hlasitě práskly.
Adam Vysoký se okamžitě rozběhl za ní. Z chodby se ozývaly útržky jejich hádky, pak hlasy utichly a dům se ponořil do ticha.
Syn se po chvíli vrátil, unaveně se sesunul na gauč a zaryl pohled do země.
„Mami… věděl jsem, že je náročná,“ pronesl tiše.
„Náročná je ještě lichotivé,“ ušklíbla jsem se. „Jak se vlastně jmenuje?“
„Nela…“
Po krátké pauze jsem dodala: „Zavolej jí. Řekni, že si můžeme promluvit. Druhé šance občas stojí za to. Mimochodem… víš něco o tom těhotenství?“
Zbledl.
„Ne. O ničem takovém mi nikdy neřekla.“
O pár dní později přišli spolu. Bez výrazného líčení, bez podpatků, jen v obyčejném svetru a džínách. Upřímně – takhle mi byla sympatičtější.
„Dobrý den,“ začala rozpačitě. „Chtěla jsem se omluvit. Já jsem si opravdu myslela, že vy…“
„Nechme to být,“ přerušila jsem ji. „Dáme si čaj. Nebo raději kávu?“
„Kávu… s mlékem, prosím.“
Rozhovor ale drhl a dlouho nevydržela. Brzy odešla. A krátce nato se rozpadl i jejich vztah.
Adam mi později přiznal, že žádné těhotenství nikdy neexistovalo a že s tím seznámením spěchal víc, než měl.