— …
„Proboha Ježíši,“ vydechla dívka sotva slyšitelně.
Hned za ní se objevila starší žena. Vrchní hospodyně. Poznala jsem ji okamžitě. Věra Váleková. Sloužila v tomhle domě ještě před mým odjezdem. Tenkrát byla mladá, plná života, s červenými tvářemi. Teď měla pleť svraštělou starostmi a v očích neustálé napětí, jako by už léta čekala na pohromu.
Zůstala stát jako přimrazená. Seděla jsem vedle „pomatené“, shrbená v tenké svetříkové vrstvě, ale zvedla jsem hlavu. Podívala jsem se na ni stejným pohledem jako kdysi, když jsem z čela domácnosti rozdávala rozkazy kuchyni i služebnictvu. Neřekla jsem jediné uvítací slovo. Jen jsem nepatrně pozvedla bradu a pohledem ukázala ke stolku v koutě.
„Čaj. Sem,“ pronesla jsem klidně, pevně.
Byl to tón, který nepřipouštěl otázky. Mladá služebná se nervózně uchechtla, zjevně chtěla něco utrousit o tom, že blázni čaj nedostávají, ale Věra ji prudce chytla za rukáv. Zbledla. Ten hlas poznala.
„Hned, paní Květoslavo,“ zamumlala. V jejím hlase nebyl strach z Přemysla Jelínka. Bylo v něm cosi starého, hluboce zakořeněného – respekt, který se nevymýtí ani léty ponížení.
Za pár minut se vrátila. Na podnosu stála porcelánová konvice, dva šálky a dvě misky s ovesnou kaší, z níž stoupala těžká pára. Když se skláněla, aby tác položila na nízký stolek, ruce se jí třásly. Přede mě postavila čaj. Podšálek cinkl. Zachytila jsem její pohled – byl prosebný. Rychle se ohlédla ke schodům, jestli se pán domu neblíží.
„Jezte, panímámo,“ řekla hlasitě, pro neviditelné uši. „Kaše je čerstvá, s máslem.“
Ale když ruku odtahovala, její prsty mi na zlomek vteřiny sevřely zápěstí. Cítila jsem, jak se pod dno šálku vsunulo cosi tenkého. Věra se okamžitě narovnala a bez ohlédnutí zmizela směrem ke kuchyni, mladou služku táhla za sebou.
Počkala jsem, až kroky doznějí. Libuše Králová se začala probouzet, protahovala se pod mým kabátem. Zvedla jsem šálek. Pod ním ležel utržený kousek sešitu. Rozložila jsem ho. Písmo bylo křivé, uspěchané.
Nejezte kaši. Dávají do ní prášky. Motá se po nich hlava, nohy neposlouchají. Pijte jen vodu z kohoutku.
Podívala jsem se na kouřící misku. Vůně másla, která by jindy probudila chuť, teď páchla nebezpečím. Libuše po jídle natáhla ruku. Její pohled byl skelný, rozostřený. Jemně, ale nekompromisně jsem jí dlaň odstrčila.
„Ne, Lalo,“ řekla jsem tiše. „Dneska nemáme hlad.“
V tu chvíli to začalo. Válka. První výstřel padl v kuchyni. Obsah misek jsem nenápadně vyklopila do velké nádoby s fíkusem u dveří. Hlína tu hmotu hltala, jako by byla hladová. Libuše se dívala s dětským údivem, ale neprotestovala. Poslušnost v ní byla silnější než hlad.
„Mami! Co to má znamenat?“ zahřměl hlas ze schodiště.
Přemysl Jelínek scházel dolů a zapínal si manžetové knoflíčky na oslnivě bílé košili. Za ním se vznášela jeho žena Beáta Tichýová, zahalená do hedvábného županu barvy uvadlé růže. V obličeji měla pohrdavé znechucení.
„Sedět v hale jako chudí příbuzní,“ odfrkla si a obešla nás obloukem, jako bychom přenášely nákazu. „Říkala jsem ti, že patří rovnou do léčebny. Děsí personál.“
„Klid, drahá,“ políbil ji Přemysl na tvář, ale pohledem mě probodával. „Matka je jen… výstřední. Věk se ozývá.“
Zmizeli v jídelně. Pomohla jsem Libuši vstát. Nohy se jí třásly, přesto se o mě opřela s důvěrou, která mě bodla u srdce. Pomalu jsme je následovaly.
Stůl v jídelně se prohýbal pod tíhou jídla – stříbrné mísy s masem, ovoce, ještě teplé croissanty vonící vanilkou. Přemysl s Beátou zasedli do čela. Nám byl ukázán malý přídavný stolek v rohu. Suchary. Džbán s vodou.
„Posaďte se,“ mávl Přemysl rukou a nabíral si lososa. „Nebojte. Máte dietní stravu.“
Sedla jsem si s kamennou tváří. Libuše sáhla po sucharu. Vzala jsem si také. Tvrdý chléb byl bezpečný. Jedla jsem pomalu a dívala se. Teprve v plném světle dne jsem viděla, co noc skrývala. Rozšířené zorničky. Popelavou pleť. Pohyby zpomalené, nejisté.
Nebyla blázen. Byla přiotrávená.
Libuše náhle ztuhla. Suchar zůstal viset ve vzduchu. Upřela pohled na gobelín s loveckou scénou na stěně. Rty se jí pohnuly.
„Medvěd bručoun jde lesem…,“ zašeptala.
Přemysl se zasmál a usrkl kávu. „Slyšíš to? Zase ten nesmysl. Už třetím rokem mele toho medvěda.“
Já však poslouchala. Tu říkanku jsme si říkaly jako děti, když jsme před rodiči schovávaly tajemství.
„…šišky sbírá, do písničky dává,“ pokračovala, ale hlas se náhle změnil. Byl prázdný, mechanický. „Druhá police zdola. Třetí svazek. Zelený hřbet. Strana pět set.“
Pak umlkla a znovu se zakousla do sucharu. Přemysl nic nepostřehl. Vstal, otřel si ústa ubrouskem a přišel ke mně. Vůně drahého parfému nedokázala přebít pach strachu, který z něj sálal.
„Mami,“ řekl a to slovo znělo jako urážka. „Nemáme čas. Za dva dny je tady zakladatelský ples. Přijede důležitý investor z Prahy. Potřebuji, aby všechno klaplo.“
Přede mě hodil desky s papíry. „Formalita. Souhlas s lékařskou péčí a správa tvých… zbytkových účtů. Nechceš přece, abychom s Beátou zkrachovali kvůli tvým lékům. Podepiš tady.“
Podívala jsem se na text. Hustý, právnický. Smysl byl jasný. Nebyla to plná moc. Byl to dar. Neodvolatelný.
Podal mi pero. „Tak pojď. Spěchám.“
Vzala jsem ho. Ruka, která podepisovala kontrakty za miliony, se roztřásla. Sevřela jsem pero, jako bych bojovala s vlastní slabostí.
„Já… já nevidím…,“ zamumlala jsem.
„Udělej křížek!“ vyštěkl.
Pero se mi náhle smýklo. Inkoust se rozprskl a během vteřiny pohltil řádky. Pak jsem, jako v panice, přejela rukou po mokré ploše a proměnila dokument v černou šmouhu.
„Ach!“ vydechla jsem. „Promiň, synku. Ruce mě neposlouchají.“
Přemysl zrudl. Na krku mu vystoupily žíly.
„Ty!“ zařval, chytil mě za ramena a zatřásl se mnou. „Víš, kolik to stálo?“
Beáta vyskočila. „Nech ji! Vždyť je mimo.“
Odtlačil mě zpět na židli. „Odnést!“ poručil sluhům. „Vytisknu nové. A příště… povedu ti ruku sám.“
Práskl dveřmi a zmizel. Beáta za ním klapala podpatky. Místnost se vyprázdnila.
Seděla jsem se sklopenou hlavou. Věra přišla pro zničený papír.
„Já ho vyhodím,“ řekla jsem tiše a vytrhla jí ho. „Chci to… napravit.“
Neodporovala.
Když jsem zůstala sama, papír jsem vyhladila. Text byl čitelný. Darovací smlouva. Pozemek. Okamžitý převod. A dole věta, z níž mi ztuhla krev: vzdání se práva bydlení do čtyřiadvaceti hodin.
Rozsudek.
Složila jsem list a schovala ho. Důkaz. Ale na co? Potřebovala jsem vědět proč. Proč takový spěch.
Libuše se kolébala a šeptala: „Třetí svazek… zelený…“
Knihovna.
Počkala jsem, až auto zmizí za branou. Beáta se zavřela v salonu. Dům utichl.
„Věro,“ zavolala jsem. „Pohlídej Lalu.“
Přikývla. Odvedla ji pryč. Já zamířila ke knihovně.
Dveře byly zamčené. Vytáhla jsem sponku. Kov povolil s tichým cvaknutím.
Uvnitř bylo přítmí a pach starého papíru. Rozsvítila jsem lampu.
Druhá police. Třetí svazek. Zelený hřbet. Dostojevskij. Zločin a trest.
Kniha byla podezřele lehká. Uvnitř byl vyříznutý prostor. Ležel tam sešit.
Deník Libuše.
Četla jsem. Záznamy o prodaném servisu. O injekcích od Kamila Smutného. O obraze, který zmizel. O lécích, po nichž zapomínala slova. O penězích, které Přemysl prohrál. O domě v zástavě. O dokumentech, které ukryla.
Zavřela jsem sešit. Všechno zapadlo. Byl na dně. Potřeboval náš podpis. Jinak nemohl pozemek prodat.
Kroky na chodbě. Hlasy. Rychlé, naléhavé.
Schovala jsem se za závěs. Srdce se zastavilo.
Dveře knihovny se začaly otevírat pomalu, s tichým zaskřípěním, jako by někdo váhal, jestli má vstoupit.
