V tu chvíli jsem téměř zalapala po dechu. Do knihovny vstoupili dva muži.
— Nerozumíte tomu, — ozval se třesoucí se hlas Kamila Smutného. — Tahle terapie je příliš tvrdá. Pokud budeme pokračovat, následky už nepůjde vzít zpátky.
— Následky jsou mi ukradené! — vyštěkl Přemysl Jelínek. — Potřebuju, aby zítra na plese seděly tiše jako sochy. Aby soudce viděl dvě apatické trosky a bez řečí podepsal opatrovnictví.
Zastavili se přímo u psacího stolu, sotva metr od místa, kde jsem se krčila za těžkým závěsem. Skrz úzkou mezeru jsem rozeznávala jejich obrysy. Přemysl přecházel nervózně sem a tam, ruce zaťaté v pěst.
— Developer mi dal poslední lhůtu, — pokračoval, hlas mu přeskakoval. — Týden. Rozumíš? Pokud do týdne nedodám papíry k pozemku, všechno mi vezmou. Dům, účty, úplně všechno. A tebe, můj drahý doktore, nenechají na pokoji taky. Padělané recepty nejsou maličkost.
Kamil Smutný si otřel čelo kapesníkem, byl celý zpocený.
— Pane Jelínku… já… mám strach. Vaše matka… ona nepůsobí nepříčetně. Ten její pohled… je příliš jasný.
— Je to stará ženská! — skočil mu do řeči Přemysl. — Senilní blázen, co si myslí, že vládne světu. Poslouchej mě. Dnes večer zvýšíš dávky. Do čaje, do polévky, kamkoliv. Potřebuju, aby ráno nebyly schopné dát dohromady souvislou větu. Je to jasné?
— To je ale nebezpečné… — namítl doktor slabě.
— Potřebuju pozemek, Kamile. A ten má větší cenu než zdraví dvou starých žen. Uděláš, co říkám. Nebo zajdu za státním zástupcem a připomenu mu, jak podivně zemřela tvoje předchozí pacientka, po níž zůstal byt přepsaný na tvou manželku.
Vzduch ztěžkl. Ticho bylo dusivé. Slyšela jsem, jak Smutný lapá po dechu.
— Dobře, — vypravil ze sebe nakonec. — Udělám to. Dnes večer.
Odešli. Dveře zůstaly pootevřené.
Vyšla jsem z úkrytu. Ruce se mi už netřásly. Všechno bylo jasné. Nešlo o majetek. Šlo o přežití. Moje a Libuše Králové. A zbýval mi jediný večer, abych obrátila hru proti nim.
Pohlédla jsem na sešit, který jsem stále svírala. Důkaz. Ale ne jediný. Potřebovala jsem spojence. A odpověď mi dal sám Přemysl. „Předchozí pacientka. Byt. Manželka.“ Zastrčila jsem deník pod kabát a tiše vyklouzla na chodbu. Lovec se stal kořistí.
Věděla jsem, že mám jen pár minut, než se Smutný dostane do kuchyně chystat svůj „speciální čaj“. Nešla jsem za ním stejnou cestou. Vzala jsem zkratku přes služební trakt, orientovala jsem se v domě lépe než kdokoliv jiný. Dostihla jsem ho v úzké chodbě u zadního vchodu. Šel shrbený, v ruce svíral černý lékařský kufřík, jako by byl plný olova. Jakmile mě spatřil, cukl sebou a přitiskl se ke zdi.
— Paní Květoslavo Němecová… — vykoktal. — Vy tu nemáte co dělat. Měla byste být ve svém pokoji, odpočívat!
Nevěnovala jsem zdvořilostem ani vteřinu. Přistoupila jsem k němu tak blízko, až neměl kam ustoupit. V té chodbě jsme byli jen my dva… a pravda.
— Odpočívat? — zeptala jsem se tiše, hlas ostrý jako čepel. — Abyste mě definitivně umlčel? Nebo abych se probudila bez vlastní vůle?
Zbledl. Na čele se mu objevily kapky potu.
— Nechápu, co tím myslíte. Je to léčba… pro vaše dobro…
— Dost! — uťala jsem ho. — Slyšela jsem vás v knihovně. Vím o lécích. Vím o tom bytě, který po vaší mrtvé pacientce skončil u vaší ženy.
Vyděšeně otevřel ústa, ale žádný zvuk z nich nevyšel.
— A ještě něco, doktore, — pokračovala jsem klidně. — Myslíte si, že jsem jen zapomenutá stará paní z venkova. Jenže já vlastním rozhodující podíl v holdingu, který financuje lékařskou komoru v Praze. Tu samou, která před pěti lety řešila odebrání vaší licence. Tehdy jsem mlčela. Ale paměť mám dobrou.
Byl to zčásti bluf. Pravda byla méně konkrétní. Ale strach dokáže zbytek domyslet sám. Smutný se rozklepal. Kufřík mu vypadl z ruky a s tupým zvukem dopadl na podlahu.
— Máte na výběr, — sklonila jsem se k němu. — Buď splníte rozkaz mého syna a ublížíte nám. A já se postarám, že do týdne budete za mřížemi. Nebo…
Odmlčela jsem se, aby slova dolehly plnou vahou.
— …mi pomůžete. Hned teď. A já možná zapomenu, že nějaký Kamil Smutný kdy existoval.
Polkl. Díval se na mě jako na soudce těsně před rozsudkem.
— Co mám udělat? — zašeptal.
— Vyměníte léky. Dostaneme neškodné tablety. Vitamíny, cokoliv. A Přemyslovi řeknete, že dávka byla podána.
Horečně přikyvoval.
— Ano… udělám to. Přísahám.
— A zítra na plese, — zadržela jsem ho za klopu saka, — až se vás zeptají na můj stav, řeknete pravdu. Jen pravdu.
— Ano, paní Němecová.
Pustila jsem ho. Sebral kufřík a téměř se rozběhl směrem ke kuchyni. Dívala jsem se za ním. Nedůvěřovala jsem mu úplně, ale strach o vlastní kůži je silný argument.
Narovnala jsem se. Záda se mi vzpřímila. Už nebylo třeba hrát roli zlomené ženy. Procházela jsem vlastním domem a s každým krokem si ho brala zpět.
V kuchyni vládl chaos. Kuchař, tlustý muž s rudým obličejem, kterého sem přivedl Přemysl, křičel na Věru Válekovou, jež se snažila nakrmit Libuši Královou polévkou.
— Odveďte tu bláznivou pryč! — hulákal a mával naběračkou. — Hostům zkazí chuť k jídlu!
Věra plakala a chránila Libuši vlastním tělem. Ta seděla shrbená na stoličce, tichá a vyděšená. Přistoupila jsem ke kuchaři zezadu. Bez hluku.
— Vypadněte, — řekla jsem.
Otočil se, zmatený.
— Cože? Kdo jste? Táhněte odsud!
Vzala jsem ze stolu těžkou litinovou pánev, zvedla ji a klidně zvážila v ruce.
— Okamžitě pryč z mého domu. Jste propuštěn.
V očích jsem musela mít něco, co ho umlčelo. Pohlédl na pánev, pak na služebnictvo. Nikdo se ho nezastal.
— Všichni jste blázni! — zabručel, strhl ze sebe zástěru a práskl dveřmi.
Ticho. Služebníci na mě hleděli s respektem i strachem.
— Věro… — kývla jsem.
Libuše ke mně zvedla oči. Zákal v nich mizel. Léky přestávaly působit.
— Tino… — vydechla. — Ty jsi tady…
Objala jsem ji.
— Už je to dobré.
Naklonila se ke mně a šeptala mi do ucha o dokumentu, o mém starém kabátu, o podšívce. Když jsem to pochopila, rozbušilo se mi srdce.
Měla jsem vše. Deník. Svědka. A hlavně originál listiny.
Zbytek noci byl krátký. Druhý den dům pulzoval přípravami. Nás s Libuší zavřeli na půdu, ale dveře nebyly zamčené. Smutný dodržel slovo.
Když odbily hodiny, oblékla jsem staré sametové šaty, připnula řád a vzala Libuši za ruku.
Sešly jsme dolů.
Přemysl právě mluvil k hostům, soudce držel složku. V tu chvíli jsme se objevily na schodišti. Hudba utichla. Šepot se rozlil sálem.
Přemysl zbledl.
— Podívejte… — zkusil se smát. — Utekly ze svých pokojů. Odveďte je!
Ochranka se pohnula.
Zvedla jsem ruku.
— Stát, — řekla jsem klidně.
A celý sál ztuhl, připravený slyšet pravdu, která měla právě zaznít.