„Kam jdeš?“ vyklouzlo z něj bezmocně.
„Zatím k Ireně,“ odpověděla Adéla Modrýová, aniž by se na něj otočila, a pevným tahem zapnula zip na tašce. „A pak… se uvidí.“
Z nočního stolku sebrala nabíječku na mobil a vsunula ji do kapsy bundy. Pak se přesunula ke komodě, kde měla uložené doklady, a s pečlivostí, která bolela víc než křik, uložila občanku, kartičky i další papíry do kabelky. Všechno dělala klidně, přesně, bez zaváhání. Radim Smutný zůstal stát jako přikovaný. Nedokázal se pohnout, nedokázal ze sebe dostat větu, která by ji zastavila. V tu chvíli mu došlo, že tohle není výhrůžka ani nátlak. Byl to konec. Rozloučení.
Adéla si přehodila tašku přes rameno, prošla kolem něj do předsíně, oblékla si kabát a prstem automaticky zkontrolovala kapsu, jestli má klíč od bytu Ireny Řezníkové.
„Odcházím, Radime,“ řekla tiše.
A pak za sebou zavřela dveře. Bez jediného ohlédnutí. Zacvaknutí zámku se v bytě rozlehlo jako definitivní rozsudek.
Ten zvuk se odrazil od stěn prázdného bytu a v tichu zněl nepřirozeně hlasitě. Radim zůstal stát uprostřed obýváku, neschopen pohybu. Vzduch zhoustl, jako by se změnil v lepkavou hmotu, která mu bránila dýchat. Čekal. Pořád věřil, že se dveře znovu otevřou, že se vrátí a přizná, že to byla jen scéna. Nic se nestalo. Patnáct minut. Půl hodiny. Ticho se stávalo nesnesitelným.
Došel k oknu a odhrnul závěs. Ulice dole byla prázdná. Došlo mu to naplno – opravdu odešla. Pomalu prošel byt. Všude cítil její přítomnost. Jemnou vůni parfému, která se mísila s kávou, již ráno pila. V ložnici ležela na posteli její mikina, ta oblíbená, hřejivá, ve které večer pracovala. Zvedl ji a stiskl v rukou. Látka byla měkká, studená, bez života.
Pohled mu sklouzl k polici v obýváku. Stál tam ten „zbytečný“ hrnek s kočkou, který si koupila na řemeslném jarmarku. Vždycky se mu smál. Proč dávat tolik peněz za obyčejný hrnek? A ona pokaždé odpověděla, že jí zahřívá duši. Teď mu ten pitomý hrnek s usměvavou kočkou připadal jako nejcennější věc v bytě. Byl v něm smích, teplo, drobnosti, kvůli nimž má smysl žít. Sesunul se na pohovku a zabořil obličej do dlaní. V hlavě se mu rozkřičely hlasy. Matčin hysterický výkřik: „Připraví tě o všechno!“ A Adélin klidný, ledový tón: „Vybral sis ji.“
Vybral? Vždyť on přece nic nevolil. Jen chtěl jistotu. Bezpečí. Stabilitu. Copak je to špatně? Proč se tedy cítil, jako by ho někdo vyhodil na skládku a nechal napospas samotě? Jeho pevnost z plánů a peněz se v jediném večeru proměnila v prázdnou, mrazivou klec.
Vzal do ruky telefon. Automaticky otevřel kontakt na matku. Vždycky jí volal, když bylo nejhůř. Vždycky měla odpověď. Uslyšel ji už předem: „Já tě varovala, synku. Neboj se, máma je tady.“ Prst se mu zastavil nad tlačítkem hovoru. A v té chvíli uviděl s děsivou jasností budoucnost, kterou by jim Jaroslava Dlouhýová připravila. Seděli by v tomhle bytě, proměněném v muzeum dokonalého rozpočtu. Každá koruna by se evidovala. A Adéla… ta by postupně zmizela. Její smích, spontánní radosti, drobné dárky – všechno by bylo rozdrceno ve jménu „jistoty“.
Došlo mu to. Celým tělem, prázdnou duší. Vyměnil živého, vřelého člověka za stín. Za strach z dětství, kterým jeho matka tak dovedně manipulovala. Telefon sklonil. Místo matčina čísla vytočil jiné. Ozvalo se téměř okamžitě.
„Prosím?“ hlas Ladislavy Válekové byl opatrný.
„Odešla,“ zachraptěl Radim.
Na druhém konci bylo ticho.
„Vím. Psala mi,“ ozvala se nakonec. „Gratuluju, bráško. Zůstal jsi sám se svou bezpečností. Dobrou chuť.“
„Láďo, počkej…“ polkl knedlík v krku. „Byl jsem slepý, zbabělý idiot.“
„Sláva,“ odsekla. „Prozření dorazilo. Jen o něco později.“
„Je… je u Ireny?“
„A to tě teď zajímá proč? Máš přece mámu a její účet. Žijte si spokojeně.“
„Ladislavo!“ hlas se mu zlomil. „Pomoz mi. Já fakt nevím, co mám dělat.“
Zhluboka si povzdechla.
„Víš, co je na tom nejhorší? Nešlo jen o peníze. Ty jsi jí ukázal, že ji nepovažuješ za sobě rovnou. Že pro tebe není partnerka, ale nesvéprávná holka, co potřebuje dozor. Zasáhl jsi ji tam, kde to bolí nejvíc. Na důstojnosti. A to se slovy nespraví.“
„Tak čím?“ zašeptal.
„Činy. A ne jedním. Musíš se otočit o sto osmdesát stupňů. A začít tím nejtěžším. Rozhovorem s mámou. Ne prosbou. Oznámením. Dokážeš to? Nebo se zase schováš za její sukni?“
Radim zavřel oči. Viděl matčin zkřivený obličej, slyšel křik: „Vyber si!“ Strach mu sevřel hrdlo. Tentokrát ho ale nikdo nehřál. Jen prázdnota.
„Dokážu,“ vydechl. „Už jsem si vybral.“
Zavěsil. Popadl klíče od auta a vyšel ven. Nočním městem projížděl bez vnímání cesty. V hlavě mu zněla jediná věta. U domu matky svítilo okno. Odemkl vlastním klíčem a vešel. Jaroslava Dlouhýová seděla před televizí. Když ho spatřila, okamžitě nasadila výraz ublížené nevinnosti.
„Radínku! Já se tak bála!“ vztáhla k němu ruce.
Zůstal stát u dveří.
„Mami, musíme si promluvit.“
„O čem? Vždyť tě opustila, jak jsem říkala. My dva to zvládneme…“
„Mami,“ přerušil ji pevným hlasem, který ani nepoznával. „Mlč.“
Ztuhla.
„Její výplatu ti dávat nebudu. Ani kontrolu nad našimi penězi. Nikdy. To je věc mezi mnou a mojí ženou.“
„Jak se mnou mluvíš!“ vyskočila. „Já jsem tvoje matka!“
„A já jsem ti vděčný. Ale moje žena je moje volba. A jestli ji nedokážeš respektovat, budeme se vídat mnohem míň.“
Slova, kterých se léta bál, byla venku. Jaroslava na něj hleděla s nenávistí.
„Tak tedy tak…“ zasyčela. „Kvůli ní mě odvrhneš. Až tě přivede na mizinu, nechoď za mnou!“
Odešla a práskla dveřmi.
Radim zůstal sám. Bylo mu úzko. Ale cítil i zvláštní lehkost. Odjel rovnou k Ireně. Nevěděl, jestli ho pustí, jestli ho Adéla přijme. Jen věděl, že musí zkusit. Hned. Zazvonil. Otevřela Irena Řezníková.
„Co tady chceš?“
„Je tady Adéla?“ hlas se mu třásl. „Potřebuju s ní mluvit.“
„Nechce tě vidět.“
„Prosím. Nechci se omlouvat. Jen něco říct.“
Z bytu se ozval tichý hlas:
„Pusť ho, Iro.“
Adéla stála ve dveřích obýváku. Unavená. Klidná. Radim k ní nepřistoupil blíž.
„Byl jsem slepý a zbabělý idiot,“ řekl. „Tvou výplatu si nevezmu.“
Nadechl se.
„Ale dávám ti sebe. Byl jsem u mámy. A řekl jsem jí, že naše peníze jsou jen naše. Navždy.“
Stál před ní otevřený, dospělý. Neprosil. Jen ukazoval změnu. Adéla mlčela. Pak lehce přikývla.
„Pojď dál,“ řekla tiše. „Povíš mi to.“
A to stačilo. Prozatím.