„Mami, co to má znamenat?!“ vyhrkl nevěřícně Vavřinec Procházka.
„Jak to myslíš, co?“ nechápala Daniela Bednářová.
„Počítali jsme s tebou! Myslel jsem, že nám pomůžeš. Spolehli jsme se na tebe – a ty nás takhle zklameš!“
„Já? Že jsem vás zklamala?“ Daniela byla dotčená až do morku kostí. Hrdlo se jí stáhlo a oči se jí zalily slzami.
Hádka se synem skončila prudce a bolestně. Vavřinec odešel, práskl za sebou dveřmi a ani se neohlédl, přestože jeho matka plakala. Jako by mu na tom vůbec nezáleželo.
„Jak se tohle vůbec může stát? Člověk žije, funguje, a ani ho nenapadne, že ho něco takového potká. Vždyť je to vlastní rodina,“ svěřovala se Daniela se svým trápením kamarádce.
Dagmar Vaceková si se smutným povzdechem sundala brýle v masivních obroučkách a pomalu zavrtěla hlavou. V duchu se přistihla, že myslí na své dospělé děti. Co když se jednou něco podobného stane i jí? Navenek klid, slušnost, úsměvy – ale když se člověk podívá pod povrch, často vyjde najevo, že upřímnost chybí a vztah k matce je spíš čistě vypočítavý.
„Víš, jak se to říká,“ prohodila zamyšleně. „Dokud hladíš po srsti, je všechno v pořádku. Jakmile se postavíš proti, rázem je všechno jinak.“
„Ale co jsem vlastně udělala tak strašného?“ zoufala si Daniela. „Vždyť Vavřinec přece věděl, že se chystám odejít do důchodu!“
Na penzi se Daniela Bednářová připravovala už skoro rok. Promýšlela to, zvažovala, plánovala každý krok. Důchodový věk překročila už dávno, přesto zůstávala v práci. Zdraví si pečlivě hlídala a stále jí sloužilo, ale únava se hromadila. Tělesná i psychická. Vavřinec byl dávno dospělý, měl vlastní rodinu – manželku a dvě dospívající děti – a bydlel samostatně, sice ve stejném městě, ale vlastním životem.
„Až skončím v práci, pořídím si psa,“ snila Daniela nahlas, když seděly s Dagmar u čaje. „Budeme spolu chodit na dlouhé procházky. Teď by to nemělo smysl – celý den jsem pryč a chudák zvíře by bylo samo doma, nudilo by se, vylo by a sousedi by si stěžovali. Pamatuješ, jak bydleli pode mnou ti lidé s huskym? Jakmile ráno odešli do práce, začalo to peklo. Ten pes vyváděl tak, že se nedalo vydržet. Škrábal dveře, narážel do nich, chudák trpěl samotou… Dodnes slyším ten rámus.“
„Pes se nemá pořizovat, když se o něj nemá kdo starat,“ prohlásila Dagmar přísně a sevřela rty. „U nás v domě má jedna paní špice. Celé dny štěká. Pětipatrový barák, žádný výtah – každý, kdo jde po schodech, to slyší. Stěžovali jsme si, mluvili s ní, a nic.“
„Jenže já už vím, jak to udělám,“ pokračovala Daniela zasněně. „Pořídím si pejska. A taky kolo. Chci hodně jezdit, pohyb je přece strašně důležitý. V zimě vytáhnu běžky. A ještě bych se chtěla přihlásit na lekce protahování. V našem věku je sport prostě nutnost.“
„Ty ses úplně zbláznila, protahování!“ rozesmála se Dagmar.
„To není k smíchu,“ ohradila se Daniela dotčeně. „Moje snacha, Vavřincova žena, chodí do baletního studia. Od dětství o tom snila. Dneska si můžeš zaplatit cokoliv. A víš, kolik je tam starších žen? Dokonce hodně starších. Věnují se klasické choreografii. Tak se mi nesměj a raději se sama pusť do něčeho užitečného. Copak důchodci nejsou lidi?“
„Promiň,“ smála se Dagmar ještě víc a utírala si slzy. „Jen jsem si představila naši sousedku Semenovnu u baletní tyče.“
„No jistě,“ zasmála se nakonec i Daniela. „Ta by spíš vypadala lépe u soustruhu než u baletu.“
Tak Daniela Bednářová snila o odchodu do důchodu celé roky, jen se dlouho nemohla odhodlat. Až jednoho dne to rozhodnutí konečně padlo. Oznámila ho vedení a na její místo byla přijata mladá žena, což se brzy ukázalo jako začátek další, neméně složité kapitoly jejího života.