„…“ Daniela Bednářová ji sevřela v náruči a hned nato se starostlivě zeptala: „A co auto? Vypadalo to vážně?“
Karolína mávla rukou, jako by šlo o úplnou maličkost. „Ale kdepak, nic zásadního. Netrápte se tím. Vavřinec teď shání práci, kde mu konečně budou dávat normální smlouvu a oficiální výplatu. Jakmile nastoupí, odpracuje zkušebku a pak si vezme úvěr přímo na sebe,“ vysvětlovala klidně. Pak se náhle zarazila a usmála se. „No podívejte, mluvím o něm – a už se hlásí.“
Telefon jí krátce zavibroval. Karolína hovor přijala a poslouchala s viditelným překvapením, které se postupně měnilo v radost. „To snad ne… To je skvělé, gratuluju! Opravdu? My nejsme doma… Ne? A kde teda? No přece u tvé maminky… Ano? Dobře, tak jo,“ ukončila hovor a položila mobil na stůl s tajemným výrazem.
Do pokoje v tu chvíli nakoukly děti. „Mami, babi, můžeme jít s Richiem ven?“ ozvala se Tereza a Radovan skoro sborově.
„Běžte,“ kývla Daniela Bednářová bez váhání. „On je venku nejšťastnější a dneska je navíc krásně. Jen nezapomeňte vodítko, ještě pořád zkouší, co si může dovolit.“
Se smíchem a halasem se děti vytratily ven a za okamžik už je obě ženy pozorovaly z okna, jak míří pěšinou k parku.
„Tak už jsou z nich skoro dospělí,“ povzdechla si Daniela dojatě a nemohla z nich spustit oči.
„Radovan má čtrnáct a Tereza třináct,“ přikývla Karolína. Po chvíli váhání dodala tišeji: „Prosím, nezlobte se na Vavřince. Nechtěl vám ublížit.“ Znovu tchyni objala a ta se neubránila slzám, které se jí zaleskly v očích.
Asi po hodině, když se Tereza s Radovanem vrátili a usadili se v kuchyni k čaji, zazvonil zvonek. Daniela šla otevřít – a nejdřív uviděla obrovskou kytici, teprve pak syna. Vavřinec vstoupil dovnitř, podal matce květiny a Daniela se znovu rozplakala.
„Mami… já… koupil jsem vázu. Podobnou té, co jsem ti tehdy rozbil,“ zamumlal rozpačitě a z tašky vytáhl velkou krabici.
„To je nádhera!“ vydechla Daniela, když dárek rozbalila. „Ale na stůl ji dávat nebudu. Teď tu mám jednoho malého rošťáka, co rád tahá za ubrus a shazuje všechno dolů. Radši ji schovám do vitríny.“
„Představ si, Karolíno, slíbili mi práci!“ oznámil Vavřinec nadšeně a objal manželku. „Konečně všechno oficiálně, žádné obcházení. Budu se cítit jako normální chlap.“
Daniela uložila vázu do skleněné skříně a s úsměvem se na ně zadívala. V duchu si pomyslela, že její syn měl obrovské štěstí, když potkal tak rozumnou a trpělivou ženu.
„To ona mě donutila znovu se do toho opřít,“ pronesl Vavřinec hrdě a nepouštěl Karolínu z náruče.
„Jste šikovní,“ řekla Daniela Bednářová tiše a spokojeně.
„Tak se nakonec udobřili,“ vyprávěla později Daniela své kamarádce Dagmar Vacekové. „Mám opravdu zlatou snachu.“
„No jo,“ usmála se Dagmar. „Bez ní by se na sebe mračili snad do nekonečna. Vavřinec by se jen tak nepřišel omluvit, je tvrdohlavý až běda.“
„Právě,“ přikývla Daniela. „A přitom ho to trápí víc, než dává najevo. Já ho znám.“
„Hlavně že to dopadlo dobře.“
„Ale ono to vlastně nekončí,“ pousmála se Daniela tajemně. „Řekla bych spíš, že to celé teprve začíná.“
„Jak to myslíš?“ nechápala Dagmar.
„Karolína čeká miminko. Je ve třetím měsíci. Volala mi včera.“
„No potěš pánbůh!“ zvolala Dagmar s údivem. „Teď už je jasné, proč byla tak opatrná a hodná. Brzy bude babiččina pomoc potřeba.“
„Možná ano, možná ne,“ pokrčila Daniela rameny. „Starší děti už jsou velké, když bude třeba, pomůžou. Ale víš… říkala jsem si, že je vlastně hezké, když tě někdo potřebuje.“
„To tedy je,“ souhlasila Dagmar a rozesmála se. „Bez dětí a vnoučat bychom tu seděly jak dva kůly v lese, samy a zbytečné. To by nás dávno sežral smutek.“ Pak se zarazila a dodala: „A víš co? Přihlásila jsem se na balet. Koupila jsem si permanentku. Budu chodit cvičit. Jen se mi nesměj!“
„Proč bych se smála?“ zasmála se Daniela, i když si dlaní zakryla ústa. „To je přece skvělé!“