Manžel odjel na ryby. Manželka se chystala na návštěvu ke kamarádce. Jenže to, co ji tam čekalo, převrátilo její život naruby a už nikdy nic nebylo jako dřív…
Klára Roubíková tiše dovřela dveře bytu a ještě na okamžik se zadívala do prázdné předsíně, kde panovalo nezvyklé ticho. Vzduch byl nehybný a stále v sobě nesl sotva postřehnutelný závan ranní kávy – té, kterou s obvyklou pečlivostí připravila Miloslavu Královi, než se vydal na další ze svých téměř obřadních výprav do přírody.
Miloslav odjížděl ještě za šera. Auto měl nacpané rybářským vybavením, vedle něj stála objemná termoska a v jeho pohybech byla patrná radost, která se s léty nijak nevytrácela – spíš naopak. Klára měla občas pocit, že čím déle byli spolu, tím víc se na tyhle cesty těšil.
Na rtech se jí objevil slabý úsměv, když si vybavila, jak si pobrukoval neurčitou melodii a s až dětskou soustředěností skládal jednu věc za druhou do kufru auta.
„Vrátím se za dva dny, Klárko, tak se tu beze mě moc nenuď,“ zavolal ještě od volantu, než se vůz pomalu rozjel a zanechal po sobě klid a prázdno.
Klára se ale rozhodně nudit nehodlala. Za dlouhé roky manželství se naučila, jak si čas bez Miloslava vyplnit, zvlášť když jeho výpravy bývaly časté a protahovaly se.
Tentokrát měla program jasný – setkání s kamarádkou Radkou Blažekovou, která bydlela jen o město dál. Radka jí volala už předchozí den a v jejím hlase znělo tak nakažlivé nadšení, že Klára okamžitě zbystřila. Neustále opakovala cosi o „překvapení“, které prý Kláru naprosto ohromí.
„Hlavně určitě přijeď, musím ti něco ukázat. Přísahám, že tomu nebudeš věřit,“ chrlila ze sebe Radka do telefonu a Klára si ji dokázala živě představit, jak nedokáže v klidu vydržet na místě.
Ačkoliv Klára dobře znala kamarádčinu výstřední povahu a její sklon k nečekaným nápadům, přesto v ní tentokrát hlodala zvláštní, vytrvalá zvědavost. Vždycky měla slabost pro neplánované zvraty, hlavně pokud slibovaly narušit její až příliš uhlazený a předvídatelný život.
Připravila si menší tašku, vše do ní pečlivě srovnala, nasedla do svého dávno ne nového auta a vyrazila směrem k sousednímu městu. Cesta byla dobře známá – dlouhý úsek rovné silnice, po jejíchž stranách se táhla pole zalitá podzimním světlem, občas přerušená osamělými stromy. Z rádia se tiše linuly staré písničky, které měla ráda.
Pobrukovala si do rytmu a uvědomila si, že v ní roste jemné, příjemné napětí. Co asi Radka tentokrát vymyslela? Spontánní večírek? Nebo snad konečně uskutečnila svůj dávný sen a koupila ten dům, o kterém tolikrát mluvila?
Myšlenky se jí míhaly hlavou, jedna za druhou, ale žádná z představ nepůsobila dostatečně přesvědčivě. Radka byla mistryní překvapení a málokdy šlo o něco obyčejného nebo snadno odhadnutelného.
Když Klára konečně zaparkovala před známým dvoupatrovým domem na okraji města, slunce už se sklánělo k obzoru a všechno kolem tonulo ve zlatavém světle.
Radka na ni čekala přímo u branky. Usmívala se tak zářivě, až to vypadalo, jako by ukrývala nějaké zásadní tajemství. Na sobě měla pestrobarevné šaty, které dokonale vystihovaly její energickou a lehce potrhlou povahu.
Jakmile Klára vystoupila z auta, Radka ji bez váhání objala a téměř okamžitě ji vtáhla dovnitř domu plného teplého světla.
„Tak co je to za překvapení, že děláš takové tajnosti?“ zeptala se Klára, když si v předsíni zouvala boty.
Radka odpověděla jen lišáckým pohledem, spiklenecky mrkla a beze slova ji chytla za ruku. Vedla ji do obývacího pokoje, kde v měkkém přítmí, usazený na pohovce, seděl neznámý muž. Klára se zarazila a měla pocit, že se v ní na zlomek vteřiny zastavil dech.
Byl vysoký, s tmavými, lehce zvlněnými vlasy a krátkým strništěm na tváři, která působila zvláštním, těžko definovatelným kouzlem, a z jeho přítomnosti vyzařovalo cosi, co slibovalo, že následující okamžiky rozhodně nebudou obyčejné…