Vyzařovalo z něj cosi neuchopitelného, jako by se právě vrátil z dlouhé a dobrodružné cesty a stále v sobě nesl její ozvěny.
Jeho tmavé, soustředěné oči se okamžitě upřely na Kláru Roubíkovou a koutky úst se mu pozvolna zvedly do klidného, sebejistého úsměvu – takového, který působil, jako by už dávno znal odpovědi na otázky, jež se jí teprve měly vynořit v hlavě.
„Dovol, abych ti ho představila,“ pronesla Radka Blažeková s vítězoslavným podtónem, který nešel přeslechnout. „Tohle je Sebastian Fiala. A Sebastiane, seznam se – Klára, moje nejbližší a nejdražší přítelkyně.“
Klára ucítila, jak jí do tváří stoupá horko. Ani v nejdivočejší fantazii by ji nenapadlo, že Radčino tajemné překvapení nabere podobu skutečného muže z masa a kostí. Sebastian se zvedl z pohovky s lehkostí, která prozrazovala sebejistotu, a podal jí ruku. Jeho stisk byl pevný a hřejivý – a trval o zlomek vteřiny déle, než by odpovídalo běžné zdvořilosti.
„Těší mě, Kláro,“ řekl klidně. Jeho hlubší, lehce zastřený hlas v ní vyvolal zvláštní zachvění, jako by její srdce na okamžik zapomnělo na svůj ustálený rytmus.
„Potěšení je na mé straně,“ odpověděla, přestože vynakládala veškeré úsilí, aby zakryla náhlý zmatek. Pak se obrátila k Radce s tázavým pohledem. „Dobře, a teď mi vysvětli, co to má znamenat.“
Radka se rozesmála a bylo zřejmé, že si vzniklou situaci užívá plnými doušky. „Ale prosím tě, žádná věda. Sebastian je starý známý, zastavil se ve městě jen na pár dní. A hned mě napadlo, že byste se měli potkat. Je to totiž… řekněme trochu neobyčejný člověk. Tak povídej, Sebastiane, čím se vlastně živíš?“
Sebastian z ní ani na okamžik nespustil oči. Jeho úsměv se ještě rozšířil a u koutků se mu objevily jemné vrásky, které svědčily o častém smíchu. „Jsem fotograf,“ odpověděl. „Hodně cestuju, zachycuju lidi, místa, příběhy, které se kolem mě odehrávají. Někdy z toho vzniknou výstavy, jindy jen vzpomínky. A občas si prostě dovolím jen být a vychutnávat život tak, jak přichází.“
Klára přikývla, navenek pozorná, uvnitř však rozrušená nejasným pocitem, který se jí pomalu usazoval pod kůží. Bylo jí jasné, že Radka něco zosnovala, a Sebastian Fiala byl klíčovým dílkem celé skládačky – se svým pronikavým pohledem a klidem, jenž působil až zneklidňujícím dojmem.
Večer plynul v lehkém, avšak jemně napjatém duchu. Radka, jak bylo jejím zvykem, ovládla prostor kolem sebe – vtipkovala, chrlila historky a pravidelně dolévala víno do sklenic. Sebastian se ukázal jako výtečný společník. Vyprávěl o svých cestách, o focení západu slunce nad nekonečnými dunami Sahary i o tom, jak se jednou jen o vlásek vyhnul střetu s tlupou divokých opic v neprostupné džungli.
Klára se smála tam, kde se to očekávalo, a se zaujetím naslouchala, přesto se nemohla zbavit dojmu, že Sebastianův pohled se k ní neustále vrací. Nebyl vtíravý, spíš až příliš pozorný, zkoumavý – jako by si ji ukládal do paměti podobně, jako si fotograf zapamatovává detaily svého budoucího snímku.
Když Radka na chvíli odešla do kuchyně pro další pohoštění, Sebastian se nepatrně naklonil blíž ke Kláře a téměř šeptem promluvil: „Nevypadáš jako někdo, kdo by dokázal sedět celý život na jednom místě. Proč taky necestuješ? Proč si nehledáš nové obzory?“
Otázka ji zasáhla nečekanou silou. Uvnitř se jí cosi sevřelo, protože se dotkl přesně těch myšlenek, které si léta nedovolila vyslovit. Toužila po dálkách, po neznámu, po pocitu naprosté svobody… Jenže její život s Miloslavem Králem byl jiný – pevný, jistý, předvídatelný a bezpečný.
„Ne vždycky jde všechno podle představ,“ odpověděla tiše a sklopila zrak k vzoru ubrusu. „Rodina, povinnosti, každodenní starosti…“
„Chápu,“ přikývl Sebastian, ale tón jeho hlasu v ní vyvolal zvláštní zranitelnost. Jako by jí dokázal nahlédnout až do nitra a přečíst myšlenky, které si střežila jen pro sebe.
V tu chvíli se Radka vrátila do obývacího pokoje s velkým podnosem plným drobných pochoutek a postavila ho na stůl, čímž na okamžik přerušila tiché napětí, které se mezi nimi mezitím stačilo vytvořit.