Možná to byl způsob, jakým se na ni podíval. Možná věty, které vyslovil klidně a bez nátlaku. A možná to byla prostá únava z vlastního života, která se v ní hromadila celé roky a teď si náhle našla cestu ven.
S nečekanou silou si uvědomila, že touží být blíž tomuto cizinci. Chtěla znovu pocítit, že žije. Stejně jako tehdy, na té dávné fotografii, kde ještě měla jiskru v očích.
Když se Sebastian Fiala lehce naklonil směrem k ní, neucukla. Jeho rty byly překvapivě teplé a polibek… jako by na krátký okamžik umlčel celý svět kolem. Čas se zastavil, zvuky zmizely a zůstala jen ta intenzivní, omamná blízkost.
Klára Roubíková zavřela oči a dovolila tomu pocitu, aby ji zcela prostoupil. Byl nový, prudký a bral jí dech. Jenže po několika vteřinách se do ní jako ledový proud vrátila realita. Prudce se odtáhla a vstala od stolu.
„Ne… tohle nemůžu,“ vydechla téměř neslyšně. „Mám manžela. Rodinu.“
Sebastian jen klidně přikývl. Nesnažil se ji zastavit ani přesvědčovat.
„Rozumím ti,“ pronesl tiše. „Jen si pamatuj, že vždycky budeš vědět, kde mě najdeš, pokud bys někdy změnila názor.“
Klára opustila kuchyň rychlými kroky, srdce jí bušilo až v krku. Zavřela se v pokoji pro hosty a zůstala tam sama, dokud se Radka Blažeková nevrátila domů. Seděla na posteli a snažila se dát dohromady myšlenky, které se jí v hlavě chaoticky střetávaly. Styděla se za svou slabost, a přesto si nedokázala lhát — ten krátký polibek v ní cosi probudil. Něco dávno potlačeného, pohřbeného pod tíhou každodenních povinností.
Radka sotva vstoupila do bytu, hned si všimla, že s Klárou není něco v pořádku.
„Stalo se něco?“ zeptala se s nevinným výrazem, ale v očích se jí na zlomek vteřiny zaleskla zvláštní jiskra. Jako by tušila víc, než dávala najevo.
Klára to už v sobě neudržela. Všechno jí pověděla. Radka ji vyslechla bez jediného přerušení, bez poznámek. A pak se náhle rozesmála svým typickým, nakažlivým smíchem.
„Proboha, Kláro, vždyť tohle je přece život!“ vyhrkla. „Myslíš si snad, že ten tvůj Miloslav Král na rybách chytá opravdu jen ryby?“
Klára ztuhla. Po zádech jí přeběhl mrazivý pocit.
„Jak to myslíš?“
Radka jen pokrčila rameny. Ale její výraz řekl víc než jakákoli odpověď.
„Nic zvláštního,“ dodala po chvíli. „Jen… zkus konečně žít. Jsi pořád mladá, přitažlivá žena. Proč by ses měla sama pohřbívat?“
Ta slova se Kláře zaryla do mysli jako ostré střepy. Druhý den se vrátila domů — ale už nebyla stejná jako žena, která před pár dny k Radce přijela.
Miloslav se brzy vrátil z rybaření. Unavený, spokojený, s plnou taškou úlovků a hlavou plnou historek. Klára se na něj ale dívala jinýma očima. Připadal jí cizí. A obraz Sebastiana, jeho hlas a to, jak v ní znovu probudil pocit žádoucnosti a vlastní hodnoty, jí nešel vyhnat z hlavy.
Po týdnu vnitřního boje nakonec našla Sebastianův kontakt v Radčině telefonu. Napsala mu krátkou, jasnou zprávu: „Chci se s tebou znovu setkat.“ A od té chvíle se její dosud pevný, zaběhnutý život začal pomalu, ale neodvratně rozpadat — jako domeček z karet.
Sebastian odpověděl téměř okamžitě. Domluvili si schůzku v malém, útulném kavárenském podniku na okraji města, kde byla minimální šance, že by je někdo poznal. Zpočátku si jen povídali. Nevinně. Jenže velmi brzy se jejich setkání proměnila v něco mnohem hlubšího a vášnivějšího.
Klára se nedokázala zastavit. Byla jako v horečce, neustále si vymýšlela nové záminky k dalším schůzkám. Miloslavovi lhala — jednou tvrdila, že jede za Radkou, jindy že musí zůstat déle v práci kvůli naléhavému projektu, nebo že pomáhá kamarádce se zdlouhavým stěhováním.
Ve skutečnosti se však čím dál víc nořila do Sebastianova světa. Do jeho náruče, jeho příběhů, jeho oslnivé reality, kde neexistovala ubíjející rutina ani dusivé povinnosti.
Jenže, jak je známo, žádné tajemství netrvá věčně.
Jednoho večera se Klára vrátila domů mnohem později než obvykle. Miloslav na ni čekal v obývacím pokoji, usazený v křesle. Tvář měl tvrdou, nehybnou. Na stole před ním ležel Klářin mobilní telefon — ten, který toho rána zapomněla doma. Displej svítil. A na něm se zobrazovala nová zpráva od Sebastiana.