„Anežko Moudrýová, kde jsou ty tartaletky s kaviárem? Hosté už sedí u stolu a my nemáme co nabídnout! Chceš mě zesměšnit před budoucími příbuznými?“ rozčiluje se Jaroslava Pospíšilová, která stojí ve dveřích kuchyně s rukama v bok, sevřenými kolem pasu v třpytivých večerních šatech.
Anežka si odlepí pramen vlasů přilepený k čelu a málem při tom upustí plech s masem na francouzský způsob. Horko z trouby jí spaluje tvář, byt je už od rána třicátého prosince prosycen těžkou vůní majonézy a vařené zeleniny.
„Jaroslavo Pospíšilová, kaviár je dole v lednici,“ odpoví Anežka co nejklidněji, i když se jí uvnitř všechno třese. „Nestíhám, maso se připalovalo. Nemohla by pomoct Beáta? Stejně jen kouká do mobilu.“
„Beáta je unavená, právě dorazila z cesty!“ ohradí se tchyně, vchází do kuchyně a nahlíží do hrnců. „A navíc má slavnostní novoroční manikúru. Ty jsi přece hospodyně, stůl se má prohýbat. My jsme se sem trmáceli přes celé město, samé kolony.“
Z obýváku duní televize, kde už po sté Dobroslav Smutný odlétá do Prahy, a do toho se ozývá hlasitý smích Beáty. Na gauči se rozvaluje Anežčin manžel Kryštof Šimon, líně přepíná programy, zatímco jeho synovci, hlučná dvojčata Bedřich Hájek a Časlav Míka, skáčou z křesla na zem tak, že se chvěje podlaha.
Anežka beze slova bere sklenici s kaviárem. Třesoucí se ruce ji sotva udrží. Celý jednatřicátý prosinec se jí slil do mlhy: krájení, vaření, smažení, úklid. Kryštof sliboval pomoc, ale jakmile dorazila jeho matka, sestra a děti, stal se z něj „vážený host“ ve vlastním bytě.
„Másla dej víc, nešetři,“ poznamenává Jaroslava Pospíšilová, stojí těsně za jejími zády. „Minule byly suché. A proč je chleba tak tlustě nakrájený? Měla jsi vzít bagetu. Kryštofe, podívej se na ten její salát Mimóza, je nějaký bledý, určitě převařila vejce.“
Kryštof se objeví ve dveřích s nakousnutou mandarinkou v ruce.
„Mami, nech toho. Salát je v pohodě. Anežko, pospěš si, za chvíli odbíjejí, starý rok ještě ani neodbyl a já mám hlad.“
Na ženu se ani nepodívá. Anežka mezitím maže chlebíčky, hlídá maso v troubě a snaží se nezašlápnout kocoura Barčíka, který v panice kličkuje pod nohama, vyplašený křikem dětí.
Hostina se rozjíždí hlučně. Beáta, manželova sestra, si okamžitě bere slovo a hlasitě vypráví, jak jí její muž „bohužel nemohl přijet z důležité pracovní cesty“, zato jí poslal nový telefon. Dvojčata berou salám přímo rukama, drobí na koberec, který Anežka čistila celé dvě hodiny, a převrhnou sklenici džusu na čerstvě prostřený ubrus.
„Ale prosím tě, nic se neděje,“ mávne rukou Jaroslava Pospíšilová, když se Anežka natahuje pro ubrousek, aby setřela tmavou skvrnu od višňového džusu. „Vypereš to. Hlavně že se děti baví. Beáto, nalož si houbičky, jsou kupované, jedlé. A ty okurky, Anežko, máš nějak přesolené.“
Anežka sedí na kraji židle, úplně bez energie. Sousto do ní nejde. Dívá se na hromady jídel, které připravovala dva dny, a necítí žádnou chuť.
„Tak si připijme na našeho Kryštofa Šimona!“ zvolá tchyně a zvedne sklenku šampaňského. „Jaký je to šikovný chlap, živitel rodiny, všechno na něm stojí,“ pronese slavnostně, zatímco Anežka tiše svírá sklenici a čeká, kam se ten večer ještě posune.