Byt vypadal jako po nájezdu. Přesně tak.
„Tak tedy,“ shrnula to Jaroslava Pospíšilová chladně, „Anežko, dej to tu rychle do pořádku. Nádobí umýt, stůl uklidit, podlahu vytřít, ať je ráno čisto a svěže. V deset připravíš snídani, usmažíš palačinky, Beáta je má ráda.“
Nikdo se neptal, jestli to zvládne. Jednoduše se rozešli každý na své místo. Kryštof Šimon políbil matku na tvář, sestře popřál dobrou noc a když míjel manželku, lehce ji plácnul po rameni, jako by povzbuzoval unaveného koně.
„Tak pojď, zlato, nezdržuj se,“ prohodil tiše. „Rychle to tu srovnej a běž spát. Zítra to bude náročné, musíme přece k Ludmile Janečekové.“
Dveře do pokoje zaklaply. V chodbě zhaslo světlo. Anežka zůstala sama.
Ticho bylo husté, rušilo ho jen monotónní hučení lednice a pravidelné kapání kohoutku. Pohled jí sklouzl k dřezu přetékajícímu špinavým nádobím, na pracovní desce se tyčily mastné talíře a hrnce, sporák byl pokrytý zaschlým tukem. Pod nohama křupla střepina vánoční ozdoby, kterou rozbila dvojčata.
Zvedla ruce před sebe. Lak, který si dala večer předtím, se loupatil. Nohy ji bolely tak, že měla chuť si sednout na zem a brečet.
„Hlavně rychle,“ znělo jí v hlavě. „Palačinky. Umýt nádobí.“ Viděla se, jak pouští vodu, drhne nekonečné hromady talířů, dýchá pach saponátu a cizích drobků, seškrabuje přischlou kaši, pak vytírá podlahu, zadělává těsto – a spánek nepřijde.
Něco v ní tiše prasklo. Jako když povolí tenká struna, která držela všechno pohromadě.
Anežka zavřela kohoutek, utřela si ruce do utěrky, sundala zástěru a pověsila ji zpět na háček. Pomalu přešla doprostřed kuchyně a rozhlédla se po bojišti: nedopité lahve, oschlé obložené mísy, špinavé ubrousky.
„Ne,“ řekla nahlas, pevně.
Vzala si ze židle domácí mikinu, přehodila ji přes ramena, zhasla světlo a nechala hromady nádobí ve tmě. Pak zamířila do chodby.
Z obýváku se ozývalo chrápání Jaroslavy Pospíšilové. Z ložnice tlumené oddychování dětí a Beáty. Kryštof byl nejspíš už tvrdě zabraný u zdi.
Anežka vytáhla ze skříně teplou deku a polštář a vyšla na zasklený balkon. Stálo tam staré, ale pohodlné křeslo a silný přímotop. Zapnula ho, pečlivě zavřela balkonové dveře, zabalila se do deky a poprvé po dvou dnech zavřela oči. Tělo se jí konečně uvolnilo.
Ráno prvního ledna nezačalo vůní palačinek, ale výkřikem Jaroslavy Pospíšilové.
„Co to má znamenat?!“
Anežka otevřela oči. Slunce se opíralo do oken, mráz kreslil krajky na sklo, na balkoně bylo příjemně teplo. Telefon ukazoval jedenáct hodin. Spala skoro devět hodin – nepředstavitelný luxus.
Dveře se rozlétly a vešel rozcuchaný Kryštof v tílku a spodkách.
„Anežko, co tu děláš?“ vyhrkl a zarazil se, když uviděl její klidný výraz. „Ty jsi tady spala?“
„Spala,“ odpověděla, protáhla ztuhlé svaly. „Šťastný nový rok, Kryštofe.“
„Jaký nový rok?! V kuchyni je— vždyť jsi nic neuklidila!“
Anežka vstala, přehodila si deku přes ramena jako královský plášť a prošla kolem něj zpět do bytu.
Kuchyň vypadala přesně tak, jak ji večer opustila. Za denního světla působila hromada špinavého nádobí ještě hrozivěji, vzduch byl těžký, nasládlý zatuchlinou.
Uprostřed té spouště stála Jaroslava Pospíšilová.