Kryštof Šimon se spokojeně usměje a napřímí záda, jako by mu ta slova patřila právem. Anežka Moudrýová se málem zakucká ovocným nápojem. „Živitel,“ pomyslí si hořce. Muž, který už půl roku bere jen poloviční úvazek a neustále si stěžuje na tíhu osudu, zatímco ona sama po nocích přijímá další zakázky na volné noze a ze svého splácí hypotéku na tenhle byt. Neřekne nic. Jen sevře stopku sklenky tak pevně, až ji zabolí prsty.
Hodiny se přehoupnou k půlnoci. Prezident dořekne slavnostní projev, z televize se ozve odbíjení dvanácti úderů a v místnosti se rozhostí vzrušení. Přichází chvíle dárků.
Anežka začne rozdávat pečlivě vybrané balíčky. Pro Jaroslavu Pospíšilovou luxusní sada protivráskové kosmetiky, po které celý měsíc nenápadně pokukovala. Pro Beátu Fialaovou poukaz do parfumerie. Pro synovce drahé stavebnice, cenou skoro jako letenka. Pro manžela moderní bezdrátová sluchátka.
„No vida,“ nahlédne Jaroslava Pospíšilová do tašky jen letmo. „Krém? Tak to se bude hodit… třeba na paty.“ Pak mávne rukou. „A teď ty, Anežko. Beáto, podej to.“
Švagrová, stále s plnými ústy, jí strčí do dlaní malý igelitový sáček. Uvnitř se tísní dvě chňapky s obrázkem prasete a balení kuchyňských houbiček.
„Ať je ti v kuchyni veseleji!“ rozesměje se Beáta. „Je to přece symbol roku… nebo něco takového. To je fuk, doma se to neztratí.“
„Děkuju,“ vypraví ze sebe Anežka. V krku ji ale pálí ponížení. Ne kvůli ceně, spíš kvůli jasnému vzkazu: tvoje místo je u dřezu – tady máš výbavu.
Po jedné hodině v noci zábava vrcholí. Stůl vypadá jako po nájezdu armády: špinavé talíře se vrší do vratkých komínů, mísy se saláty zejí prázdnotou, všude kosti z kuřete, slupky od mandarinek a pomačkané obaly od cukroví. Děti už spí v ložnici hostitelů – uložili je do manželské postele bez jediného dotazu na Anežku. Dospělí se mezitím přesunou na gauč a sledují televizní estrádu.
Anežka mlčky sbírá nádobí a nosí ho do kuchyně, talíř po talíři. Hromada ve dřezu roste: mastné pekáče, hrnce se zaschlou kaší, sklenice se stopami rtěnky.
Jaroslava Pospíšilová si hlasitě zívne. „Ach, to byla ale pohoda. Serjo, uvař ještě čaj, s citronem. A dones dort, proč se čeká?“
Anežka zůstane stát s umaštěnou vidličkou v ruce. „Voda se právě dovařila,“ odpoví tiše. „Můžete si nalít sami? Myju nádobí.“
„Anežko!“ hlas tchyně ztvrdne. „Ty chceš, aby si hosté obsluhovali sami? Jsme na návštěvě, nebo v samoobsluze? To je neslušné.“
Kryštof Šimon ani neodtrhne oči od obrazovky. „Ale no tak, dej mámě čaj. To tě to zabije?“
Anežka mlčky zalije čaj, nakrájí dort a rozdělí ho na talířky. Beáta sní jeden kousek, pak si vezme další a vzápětí si začne stěžovat, že je krém příliš těžký a dělá se jí nevolno.
Kolem druhé ráno se společnost konečně zvedá k odchodu. „Tak, jde se spát,“ oznámí Jaroslava Pospíšilová a protáhne se. „Beáta s dětmi půjde do ložnice, my se Serjou se natáhneme tady na gauči. A ty, Anežko, si najdi nějaké místečko. Co třeba rozkládací lehátko v kuchyni? Nebo křeslo v předsíni.“
„V ložnici je moje postel,“ připomene Anežka opatrně.
„Vždyť tam spí děti!“ rozčílí se švagrová. „To je chceš budit? Stejně budeš uklízet, práce je tu až do rána.“
Jaroslava Pospíšilová přikývne a pomalu se rozhlédne po zdevastovaném bytě, jako by už v duchu rozdávala další pokyny.