Držela se za hruď a lapala po dechu, zatímco Beáta Fialaová stála opodál s obličejem zkřiveným vztekem.
„Ty ses úplně zbláznila?“ zasyčela Jaroslava Pospíšilová, sotva Anežku spatřila. „Vstali jsme, chtěli jsme si dát čaj, a tady to vypadá jak v chlívě! Kde je snídaně? Kde jsou čisté hrnky?“
„V dřezu,“ odpověděla Anežka klidně a nalila si vodu z filtru. „Špinavé.“
„Tak je umej!“ rozkřikla se Beáta. „Co jsi celou noc dělala?“
„Spala. Stejně jako vy.“
„Ona spala!“ rozčilovala se Jaroslava Pospíšilová, až jí docházel dech. „Podívej se na ni, Kryštofe! Jsme tady jako hosté a vítá nás špína a smrad. Ty si říkáš hospodyně? Nemáš ani špetku studu?“
Anežka položila sklenici na stůl. Ostré cinknutí skla na okamžik umlčelo celou kuchyň.
„Právě že mám,“ pronesla tiše, ale pevně. „Přijeli jste ke mně domů, ne do žádného hotelu s plnou penzí. Dva dny jsem vařila, nakupovala, chystala stůl a celý večer vás obsluhovala.“
„To je tvoje povinnost!“ obořil se Kryštof Šimon, zatímco jeho matka přikyvovala. „Nedělej mi ostudu. Vezmi hadr a okamžitě to tu dej do pořádku. Děti mají hlad!“
Anežka se na něj zadívala. Poprvé za pět let manželství před sebou neviděla okouzlujícího kluka z parku, ale vyděšeného kluka, který je schopný ponížit vlastní ženu, jen aby si ho maminka nepodala.
„Ne,“ řekla prostě.
„Jak jako ne?“ nechápala Beáta.
„Nebudu uklízet ani chystat snídani. Jsem vyčerpaná. Jestli chcete jíst, otevřete lednici, je plná. A jestli potřebujete čisté talíře, tady je dřez, jar a houbičky, které jsi mi včera s takovou slávou darovala, Beáto. Teď se konečně hodí.“
V místnosti zavládlo napjaté ticho. Jaroslava Pospíšilová otevírala a zavírala ústa jako ryba na suchu.
„Tak ty nás vyhazuješ?“ zašeptala přehnaně. „Slyšíš to, synku? Bere nám i poslední kousek chleba! Nutí vlastní matku mýt nádobí!“
„Anežko, už to přeháníš,“ snažil se ji Kryštof zarazit, nasadil přísný tón. „Máma je host. Beáta je host. A ty—“
„Já jsem majitelka tohohle bytu,“ skočila mu do řeči. „Hypotéku mám napsanou na sebe a taky ji platím. Ty, Kryštofe, poslední tři měsíce hradíš jen energie, a ještě ne celé. Takže buď vezmete hadry a tu kuchyň dáte do pořádku, nebo oslava skončila.“
„Tak jdeme!“ vyjekla Beáta. „Bal se, mami! Moje noha sem už nevkročí! Ty jsi nevychovaná! Blázen!“
„Beáto, počkej,“ zkoušel ji zadržet Kryštof.
„Nic nečekej!“ Jaroslava Pospíšilová náhle pookřála. „Sbal děti, jedeme k tetě Ludmile Janečekové, tam nás vezmou. A ty, Kryštofe, jestli máš aspoň zbytek úcty k matce, pojedeš s námi. Nech tuhle zmiji v jejím doupěti!“
Kryštof bezradně přejížděl pohledem mezi rozzuřenou matkou a Anežkou, která stála klidná jako skála.
„Anežko, omluv se,“ zamumlal. „Umyj ty talíře, vždyť o nic nejde. Vidíš, kam to dohnala?“
„Já nikoho nikam nedohnala,“ odpověděla. „Jen jsem odmítla být služka. Volba je na tobě.“
Balili se půl hodiny. Po celou dobu Anežka mlčky seděla, naslouchala dusotu kroků a práskání kufrů. Když za nimi konečně zapadly dveře, odložila deku, zhluboka se nadechla chladného ranního vzduchu, usmála se a bez jediného ohlédnutí byt zavřela. Právě tím okamžikem začala nová kapitola jejího života.