— Chystáš se přispět na byt, nebo ne? — zeptal se manžel bez okolků.
— Ne, — odpověděla manželka s lehkým pobaveným úsměvem.
— Takové vtípky si nech jinam! — vyjel na ni Aleš Válek drsně. — Vysol prachy, musíme je poslat majitelce!
— Tak je pošli ty, já žádné nemám, — prohlásila Dita Benešová sebejistě a upřeně se na něj zadívala.
— Zkus to bez těch řečí, — ušklíbl se nespokojeně. — Peníze na stůl!
Dita si místo odpovědi prohlédla čerstvě nalakované nehty a smetla z nich neviditelnou smítku.
— Jsi přece chlap v domě a hlava rodiny. Tak to nějak zařiď.
Aleš se na ni podíval zpod přivřených víček.
— Tak takhle to teď zpíváš?
— A co jsi čekal? — odpověděla téměř nevinně. — Buď máme rovnoprávné manželství, nebo se všechno podřizuje hlavě rodiny. Tak se konečně rozhodni, jak to chceš mít.
— Nějak ti přestávám rozumět, — řekl napjatě. Nebyl zmatený, spíš ho začínal ovládat vztek. — Co je tohle? Vzpoura? Já ti…
— Skončil bys ve vězení, — pronesla Dita klidně.
Ruka, kterou měl Aleš zvednutou k úderu, nakonec klesla dolů.
— Dituško, kam tím vším míříš? — zeptal se zachmuřeně.
— K tomu, miláčku, že si na sebe bereš až příliš, — odpověděla pevně. — Náš vztah byl založený na partnerství a rovnosti. Za těch podmínek jsme se i vzali.
Bylo to moderní, „pokrokové“ a oběma to tehdy vyhovovalo. Jenže pak jsi najednou začal vyžadovat poslušnost jako z nějakého starého rodinného řádu. Tak se rozhodni, jaká rodina vlastně jsme.
Některá manželství nevznikají proto, aby trvala šťastně až do smrti. Mají sloužit jako životní lekce. V případě Dity Benešové a Aleše Válka spíš jako důkaz vlastní nerozvážnosti.
— Dceruško, ty vážně přemýšlíš hlavou? — rozčiloval se Bohuslav Procházka. — V devatenácti letech se vdávat!
— Ty ses s mámou ženil v osmnácti, — nedala se Dita.
— A myslíš si, že jsme si později neříkali, že to bylo ukvapené? Říkali, a jak!
— Já jsem si to nemyslela, — vložila se do hovoru Jaroslava Tichýová. — To tys chtěl pořád běhat po světě! A s narozením Ditušky jsi otálel taky. Kolikrát jsem tě přemlouvala, kolikrát brečela… Patnáct let ses vyhýbal odpovědnosti!
— Protože jsem si tehdy nebyl jistý, jestli vůbec děti chci!
— No podívejte se na něj! — rozhořčila se žena. — A tyhle řeči si dovolíš před vlastní dcerou? Nemáš stud?
— Nemám se za co stydět! — odsekl Bohuslav. — Dcera se nám povedla. A přišla na svět ve správný čas. — Poslední slova zdůraznil. — Kdyby se narodila dřív, vůbec bych netušil, co s ní. Takhle jsem byl připravený — psychicky i fyzicky.
Jaroslava se rozesmála.
— Připravený? Pamatuju si tě, jak jsi s plínou nataženou rukou kráčel k popelnici! A dostat tě na třídní schůzky byl nadlidský úkol.
Nevím, na co všechno jsi byl připravený, ale podle mě nejsi připravený ani teď na to, že máš dospělou dceru.
— Jaro, nepřeháněj, nebo se urazím, — zamumlal Bohuslav. — Já jsem připravený na všechno.
— I na to, že se Dituška vdá? — zeptala se s úsměvem.
Bohuslav hlasitě nasál vzduch.
— Vždyť říkám, že je to brzy! Strašně brzy! Je jí teprve devatenáct, sotva dodělala školu, sotva nastoupila do práce. Měla by si užívat, rozhlížet se, poznat život!
— Tati, — zasmála se Dita, — ty snad žárlíš?
— To tedy ano! — přidala se Jaroslava pobaveně.
— Nežárlím, — zabručel muž a uhnul pohledem. — Jen toho tvého Aleše pořádně neznám a ty s ním chceš bydlet. A ještě jako manželka.
Dita se znovu zasmála, ale pak rodiče uklidnila:
— Tati, vychoval jsi mě jako rozumného člověka. Nenechám si ubližovat. A kdyby se cokoli stalo, ty bys mě přece ochránil, že?
— Samozřejmě že bych…
Jeho odpověď se rozplynula v tichu, které naznačovalo, že tenhle rozhovor zdaleka ještě neskončil a čeká ho pokračování.