„Počkej, počkej…“ nechápala Radka Zemanová a znovu se ujišťovala. „Takže vy máte oddělené peněženky? Opravdu každý zvlášť?“ A když Dita přikývla, Radka se zamračila ještě víc. „A domácnost? Do té se Aleš prakticky nezapojuje a všechno nechává na tobě?“
„Teď už ano,“ přiznala Dita nejistě. „Dřív jsme prý dělali všechno společně… aspoň jsem si to myslela.“
„Takže ty se dřeš doma i v práci, a přesto si každý hlídá vlastní účet?“ Radka to řekla nahlas hlavně proto, aby Ditě otevřela oči. „To je vážně zajímavá kombinace. Klasický model rodiny, kde žena slouží jako servisní personál, ale jakmile jde o peníze, nastupuje moderní rovnost. Nezdá se ti, že je tvůj Aleš pěkně vychytralý? A nejen to — ještě k tomu drzý.“
To pochopení bodlo jako jehla. Dita si však řekla, že si to s Alešem vyříká až po návratu od babičky.
„Co to má znamenat, jaká rodina?!“ vyletěl Aleš hned ode dveří. „Máme normální manželství! Každý má svá práva i povinnosti. Co mi to tady podsouváš?!“
„Jestli mluvíš o rovnoprávnosti, tak na mě nemáš co řvát!“ opáčila Dita bez váhání. „A jestli chceš staré pořádky, tak mi vysvětli, proč po mně taháš peníze. A ty rozkazy si nech pro sebe!“
„Pořád jen slyším: uvař, vyper, ukliď,“ pokračovala ostře. „Zapomněl jsi slovo ‚prosím‘, nebo sis jen zvykl, že všechno udělám?“
„Jak se opovažuješ odporovat vlastnímu manželovi?“ rozkřikl se Aleš. „Jsi moje žena a máš mě poslouchat!“
„Právě — žena, ne služka,“ nedala se Dita. „Nejsme v devatenáctém století. Ty ses zařídil královsky! Když je potřeba uklidit, máš najednou práci nebo tě něco bolí. Když se vaří, jen rozdáváš přání. Chceš ceník?“
„Co to meleš?“ couvl Aleš. „Vždyť jsme se přece domluvili!“
„Domluvili jsme se, že všechno potáhneme spolu!“ zvýšila hlas. „Jenže ty ses mi posadil na krk a já dělám úplně všechno. Už rok! Celý rok nepřiložíš ruku k dílu.“
„Jestli chceš, abych dělala kuchařku, uklízečku a všechno kolem, tak plať. A pokud ne, tak si to rozdělíme férově. Buď mi rok budeš sloužit ty, nebo mi za ten rok dáš celý svůj plat. Vyber si.“
Dita ho pozorovala s chladným klidem. Aleš střídal barvy, svíral pěsti, chtěl něco říct, ale ze sebe dostal jen těžký výdech.
„Nelíbí se ti to?“ dodala. „Neměl jsi být tak drzý. Pak by všechno zůstalo při starém. Takhle už to nechci.“
Hned druhý den se vrátila do bytu svých rodičů. A svědomitě si odnesla všechno, co kdy koupila ze svých peněz. Do poslední čajové lžičky.
Tři měsíce Aleš postával pod dveřmi, prosil o odpuštění a sliboval změnu. Žadonil, aby se vrátila a dala mu ještě šanci.
Dita však jen vyčkala na rozvod. Potom poprosila tátu, aby Alešovi vysvětlil, že už je nevítaný. Dva lety ze schodů Alešovi bohatě stačily k pochopení, že tady pro něj místo není.
„Tak vidíš, holčičko,“ usmívala se Jaroslava Tichýová. „Poučila ses a příště už takovou hloupost neuděláš. Zkušenosti bývají hořké, sladká jsou jen prázdná slova.“
„Není toho poučení nějak moc na jednadvacet let?“ povzdechla si Dita.
„Zkušenost se neptá, kdy přijít,“ odpověděla matka klidně. „Ale v budoucnu se díky ní vyhneš stejné chybě.“
„A naděláš si spoustu nových,“ zasmál se Bohuslav Procházka a objal obě své ženy.
Byl upřímně šťastný, že jeho malá holka s ním ještě chvíli zůstane.
Drzost se prostě nevyplácí.