— Proč moje dcera nesedí u stolu? — zeptal se táta hned ode dveří, když vkročil do našeho bytu s náručí plnou dárkových tašek.
Stůl byl obsypaný miskami se saláty, které jsem chystala už od šesti ráno. Vánoční stromek zářil světýlky. Jen já jsem u toho slavnostního stolu chyběla.
— Vyhodil jsem ji, — ušklíbl se můj manžel Dalibor Doležal. — Moji mámu totiž strašně vytáčí.
Stanislava Doležalová seděla vedle něj s výrazem vítěze. Ani se nezvedla, aby tátu pozdravila. Můj otec, obvykle tichý a klidný člověk, mlčky sáhl do kapsy pro telefon. To, co udělal během následující minuty, jí navždy vymazalo ten sebejistý úsměv z tváře.
—
Ještě dva dny předtím, ráno 29. prosince, mě ze spánku vytrhlo neodbytné třesení ramenem. Dalibor nade mnou stál už oblečený a naléhal, abych okamžitě vstávala a chystala se na nádraží. Jeho matka, Stanislava Doležalová, se rozhodla přijet z maloměsta slavit Nový rok u nás a podle manžela bylo naprosto samozřejmé, že „správná snacha“ ji musí osobně přivítat.
Podívala jsem se na budík: půl osmé ráno. Venku byla ještě tma a vlak měl přijet až v půl desáté.
— Dalibore, vždyť to stihneme i později, — zkusila jsem ho přivést k rozumu, ale on už pobíhal po bytě s takovým zápalem, jako by nejel pro vlastní matku, nýbrž pro ministra financí.
Za necelých čtyřicet minut jsme se prodírali přednovoročními kolonami po nábřeží. Znovu mě napadlo, s jakým téměř posvátným tónem Dalibor o své matce mluví. Za tři roky manželství jsem si o své tchyni udělala jasný obrázek: šestapadesát let, ekonomka ve stavební firmě, dvakrát týdně bazén, pravidelné dovolené v Turecku — a zároveň nekonečné stížnosti na chatrné zdraví při každé příležitosti.
Na nástupišti se Stanislava objevila s výrazem, jako by se právě vrátila z kosmické mise. Přeměřila si mě kritickým pohledem, všimla si mé unavené tváře a sotva znatelně kývla hlavou. Dalibor se k ní okamžitě vrhl, objal ji a na manželku zapomněl. Mně zůstaly dvě obrovské tašky s „poctivými domácími potravinami“, jako by v našem městě neexistovaly obchody.
V autě se rychle ustálilo obvyklé rozložení sil. Tchyně se usadila na předním sedadle jako královna, já skončila vzadu. Dalibor zapnul topení naplno hned po první poznámce o průvanu z pootevřeného okénka.
— Víš přece, synku, že moje zdraví není žádná sláva, — protáhla Stanislava hlas. V duchu jsem si udělala čárku. První trumf byl vytažen ještě před příjezdem domů.
Náš byt na levém břehu — prostorný třípokoják s výhledem na řeku — ji přivítal vůní čerstvého pečiva a jehličí. Uklízela jsem celý předchozí večer, všechno se lesklo. Přesto Stanislava prošla místnosti pohledem hygienické inspekce, přejela prstem po garnýži a slavnostně oznámila, že je tam prach. Dalibor už mezitím ležel na gauči s mobilem a tvářil se, že se ho to netýká.
— Radko, proč máte ty závěsy takové vyšisované? A parkety vám někde vržou. Dřív se hospodyňky o domácnost staraly jinak, — utrousila.
Na kuchyni si zabrala strategické místo na stoličce u okna, odkud mohla sledovat každý můj pohyb. Vaření oběda pod jejím dohledem připomínalo laboratorní pokus. Nic nebylo správně: kuře jsem porcovala špatně, rajčata byla moc vodnatá, pepře jsem dala jako pro regiment a při krájení okurek jsem za sebou uslyšela těžký povzdech.
— To u sousedky Vlasty Mladýové má snacha hotový poklad. Vaří, že se talíře olizují, doma čisto jak v muzeu a s tchyní vychází jako s vlastní mámou.
Zakousla jsem se do rtu a mlčky krájela dál. Dalibor se v obýváku dál úspěšně tvářil, že neslyší. U oběda pokračoval nekonečný srovnávací přehled snach z okolí, z něhož jasně vyplývalo, že já propadám ve všech disciplínách. Po dezertu jsem se uklidila do kuchyně s výmluvou na nádobí. Na chvíli jsem zavřela oči a představila si, že tchyně už je zase na cestě zpátky. Čtrnáct dní, připomněla jsem si. Jen čtrnáct dní. To se dá přežít.
Druhý den ráno, 30. prosince, mě probudilo hlasité bouchání dveří lednice. Stanislava prováděla revizi zásob. Když jsem vešla do kuchyně, držela v ruce můj sešit s rozepsaným „novoročním menu“.
— Radko, co je tohle za výmysl? — zírala do stránek. — Olivier, šuba, řecký salát… vždyť to vypadá jak v závodní jídelně! Kde je tlačenka, aspik, pořádná domácí pečeně?
Popadla propisku a začala mé poznámky bez milosti škrtat a přepisovat.
— Já už mám ale na tyhle jídla nakoupeno, — namítla jsem opatrně. Mávla rukou, jako bych byla obtížný hmyz.
— Řecký salát na Silvestra, to je jaký výstřelek? Krůtu vyškrtneme, bude husa s jablky. Studený rosol povinně, koláčky aspoň tři druhy a žádný kupovaný kaviár — lilkový si uděláme samy…
Vtom se do kuchyně přišoural rozespalý Dalibor. Podívala jsem se na něj s nadějí. On ale jen políbil matku na tvář a pronesl:
— Mami, ty jsi na slavnostní tabule odborník, ty víš nejlíp.
Uvnitř se mi všechno stáhlo. Dívala jsem se, jak tchyně s vervou ničí můj plán klidných svátků a mění je v gastronomický maraton, zatímco můj muž stojí vedle ní jako vzorný syn. V koupelně jsem si opláchla obličej studenou vodou a zadívala se do zrcadla: propadlé tváře, unavené oči, rty sevřené napětím.
Vrátila jsem se do ložnice, posadila se na okraj postele a sáhla po telefonu, protože jsem v tu chvíli zoufale potřebovala slyšet hlas někoho, kdo mi připomene, že nejsem sama.