Když jsem se ho ale přímo zeptala, jestli je připravený říct vlastní matce, že tentokrát šlápla úplně vedle, začal uhýbat očima a mlžit.
„Radko, vždyť je to moje máma…“ zamumlal.
„A já jsem byla co? Kus nábytku?“ zvedla jsem se od stolu. „Jestli se teď nevrátíš zpátky, je konec. Žádné prosby z mojí strany nečekej.“
Postavil se také. V očích měl zlost, ne lítost.
„Tak je konec,“ řekla jsem klidně, až mě samotnou překvapilo, jak pevně mi zněl hlas.
Dalibor mi sevřel zápěstí tak prudce, až to zabolelo.
„Ještě budete koukat. Najmu si právníky a tu bytovku vám vysoudím.“
Táta beze slova přistoupil, prsty mu jednu po druhé rozevřel a odstrčil ho ode mě.
„Vypadni. A už se tady nikdy neukazuj.“
Pátého ledna jsme vyrazili do bytu na Petrské. Já kvůli osobním věcem, táta podepsat smlouvu s novými nájemníky. To, co nás za dveřmi čekalo, ho přimělo okamžitě vytáhnout mobil a začít dokumentovat. Dalibor tam provedl regulérní demolici. Prázdné lahve se válely po podlaze, všude nedopalky, rozházené oblečení. Na zdech fixou sprosté nápisy a výhrůžky. Z kuchyňského dřezu se linul kyselý zápach z hromady špinavého nádobí. V předsíni svítil nápis: „Tohle je můj byt. Ještě budete brečet.“
Z ložnice se vynořil Dalibor, pořád ve stejné zmačkané košili, s nepřítomným pohledem.
„No jo, dorazili jste. Radko, máš poslední šanci. Zůstaň, všechno ti odpustím.“
„Úklid zaplatíte ze svého,“ odvětil táta a systematicky fotil každý detail. „Kauce na to stačit nebude. O škodu se přihlásím soudně.“
Do večera dali byt do pořádku profesionální uklízeči. Sedmého ledna se nastěhovali noví nájemníci – mladý pár s malým dítětem. Dalibor mezitím odjel k matce do rodného města.
Šestého ledna mi volala Stanislava Doležalová. Nechtěla jsem hovor přijmout, ale zvědavost zvítězila.
„Ty jsi zničila rodinu! Kvůli tobě můj syn spí na rozkládacím lehátku v mojí garsonce! Zaplatíš mi to, ty hadice!“ křičela.
„Váš syn ji zničil sám ve chvíli, kdy mě vyhodil na Silvestra,“ odpověděla jsem a hovor ukončila.
Desátého ledna se ozvalo neznámé číslo. Představil se právník Dalibora a oznámil, že chystají žalobu na určení vlastnického práva k bytu.
„Vyřiďte klientovi, že se uvidíme u soudu,“ reagoval táta klidně. „A připomeňte mu náhradu škody. Máme fotodokumentaci i vyúčtování úklidu.“
Dvacátého ledna přišla obsílka. Jednání stanovili na patnáctého února. Nemohla jsem spát. Co když se najde skulina? Co když soud uvěří jemu?
„Nervuj se zbytečně,“ uklidňoval mě táta. „Byt je psaný na mě, všechny platby šly z mých účtů, darovací smlouva neexistuje. A jeho vandalismus přiložíme. To je minimálně padesát tisíc korun.“
Patnáctého února, soudní síň. Dalibor seděl vedle advokáta, u něj Stanislava Doležalová, celá v černém, rty semknuté. Právník dlouze mluvil o údajné ústní dohodě, třech letech společného života a bytu jako svatebním daru. Stanislava vystoupila jako svědkyně a přísahala, že slyšela, jak můj otec mladým byt slíbil.
Soudce položil zásadní otázku:
„Existují dokumenty potvrzující převod vlastnictví?“
Advokát zaváhal. Papíry neměli, jen svědectví. Právník mého otce se zvedl a předložil složku: list vlastnictví, účtenky za energie, bankovní výpisy. Nakonec rozložil fotografie zničeného bytu.
„Navrhujeme rovněž projednat vzájemnou žalobu o náhradu škody,“ dodal. „Zde je znalecký posudek a faktury za úklid.“
Stanislava vyskočila.
„To je spiknutí! Domluvili se!“
Soudce ji okřikl a během krátké porady rozhodl: žaloba Dalibora se zamítá, protinárok se uznává. Povinnost uhradit škodu ve výši 52 tisíc korun.
Dalibor zíral do země. Nejenže o byt přišel, ještě musel platit. Jeho matka se dál rozčilovala, dokud jí justiční stráž nepohrozila vyvedením.
O týden později jsem vycházela z Albertu na Václavské a narazila přímo na Stanislavu Doležalovou. Čekala u vchodu s deskami v ruce.
„Musíme si promluvit,“ řekla překvapivě tiše.
„Nemáme o čem.“
„Zapomeňme na minulost. Dohodneme se,“ otevřela desky. „Osm milionů korun za byt. Hotově.“
Vytáhla jsem telefon a ukázala jí obrazovku s připraveným oznámením na policii kvůli obtěžování.
„Vidíte datum? Dnešní. Ještě jeden hovor, zpráva nebo setkání a podávám to. Vše mám uložené a teď se to i nahrává.“
Zbledla.
„Tržní cena bytu je devatenáct milionů korun. Osm je urážka. A váš syn dluží mému otci 52 tisíc na základě rozsudku. Takže dlužíte vy nám.“
Stála s otevřenými ústy, neschopná reakce. Poprvé za celou dobu našeho „seznámení“ zůstala pověstná Stanislava Doležalová beze slov.
„Mějte se,“ rozloučila jsem se a odešla. Neotočila se. Věděla, že prohrála definitivně.
Večer jsem všechno vyprávěla tátovi. Usmál se.
„Dobrá práce. Čistá logika a pevná konstrukce. Zátěžový test dopadl.“
Poprvé po dvou měsících jsem se opravdu zasmála. V březnu jsem si pronajala malou garsonku v centru. Příjem z nájmu mi dovolil nikam nespěchat a bydlení si v klidu zařídit. Dalibor posílal náhradu škody po splátkách – zjevně s pomocí maminky.
V dubnu jsem podala žádost o rozvod. Dalibor nepřišel, rozhodnutí padlo bez něj.
Stojím u okna svého bytu a dívám se na jarní město. Řeka se zbavila ledu, po hladině už jezdí lodě. Telefon zvoní – táta zve na zahájení plavební sezóny, prý se půjdeme podívat na mosty.
„Za hodinu jsem tam,“ odpovím s úsměvem.
Jedna kapitola skončila. Druhá právě začíná. A tahle už patří jen mně.