Otočila jsem se a bez dalšího slova odešla z kuchyně. Každý krok byl nejistý, kolena se mi podlamovala a hlava odmítala přijmout realitu. Pořád dokola mi v ní znělo jediné: tohle se přece nemůže dít. Není možné, aby mě vlastní manžel vyhnal od silvestrovského stolu, který jsem celý den chystala, vařila a zdobila do posledního detailu.
V ložnici jsem se sesunula na zem a zády se opřela o dveře. V krku mě pálilo, slzy se draly ven, ale zatnula jsem zuby. Rozbrečet se by znamenalo přiznat porážku. Zpoza dveří doléhal tlumený hovor, cinkání talířů a příborů. Pak se rozezněla hudba. Připravovali slavnostní večeři. Pro tři. Beze mě.
Minuty se táhly nekonečně. Čas se vlekl tak pomalu, až to bolelo. Krátce po desáté se ozval zvuk přiťukávajících sklenic a první přípitek. Stanislava Doležalová se hlasitě smála nějakému Daliborovu vtípku. Smáli se, bavili se, oslavovali příchod nového roku, zatímco já seděla zavřená v ložnici jako potrestaná školačka. Ponižování mě spalovalo zevnitř, míchalo se s křivdou a vztekem, který jsem sotva dokázala držet na uzdě.
Kolem jedenácté zazvonil zvonek. Z chodby jsem zaslechla Daliborův hlas, lehce posměšný:
„Jé, tchán dorazil.“
Následovaly známé kroky. Táta přišel, přesně jak slíbil, s dárky. Opatrně jsem pootevřela dveře ložnice a vyhlédla ven. Stál v předsíni s velkou taškou v ruce, usmíval se, ale jakmile mě uviděl v domácím oblečení, s očima nateklýma od zadržovaných slz, úsměv mu zmizel z tváře.
„A proč moje dcera nesedí u stolu?“ zeptal se klidně, ale v jeho hlase zazněl tón, který jsem znala už od dětství.
„Vyhodil jsem ji,“ odpověděl Dalibor bez zaváhání, dokonce s jistou dávkou pýchy. „Nevyhověla mojí mámě.“
„A udělal jsi dobře,“ přisadila si Stanislava Doležalová, usazená u stolu se sklenkou šampaňského v ruce. „Ženy je potřeba občas srovnat, jinak si začnou moc dovolovat.“
Táta beze slova položil tašku s dárky na komodu, vytáhl telefon a vytočil číslo. Všichni ztichli a sledovali ho.
„Rostislave, tady Bedřich Tomášek… Ano, šťastný nový rok. Poslouchej, pamatuješ si Vendulu, tu realitní makléřku? Dej jí vědět, že byt na Vinohradech bude volný k desátému lednu. Ano, ten třípokojový. Ať začne shánět nájemníky. Kolik? Myslím, že sto třicet pět tisíc je v tomhle místě reálné. Po svátcích to doladíme.“
Schoval telefon zpátky do kapsy a zadíval se na Dalibora, kterému doslova spadla čelist.
„Co to má znamenat?“ vykoktal můj manžel.
„Jednoduché,“ odpověděl táta věcně. „Pronajímám svůj byt. Je psaný na mě, pokud sis náhodou zapomněl. Měli jste ho k užívání jako mladá rodina. Ale jestli rodina skončila, byt se vrací majiteli.“
„Jak to myslíte?! Vždyť tady bydlíme tři roky!“ Dalibor zrudl, na čele se mu objevily kapky potu.
„Myslím to vážně. Papíry mám, byt je můj. Do desátého ledna bude prázdný. Takže si začněte balit.“
„To je nezákonné! Půjdeme k soudu!“ vyjekla Stanislava Doležalová a vyskočila ze židle.
„Klidně,“ pokrčil táta rameny. „Soud jen potvrdí, že nemáte na byt žádný nárok. Odstěhovat se můžete hned nebo po svátcích, ale nejpozději desátého.“
Pak se obrátil ke mně a jeho výraz změkl.
„Radko, sbal se. Jedeme domů.“
Přikývla jsem. Uvnitř se mi rozvázal uzel, který mě svíral celý večer. Do tašky jsem naházela to nejnutnější – doklady, notebook, pár kusů oblečení. Zbytek si vyzvednu později. Táta mi pomohl obléct bundu a zapnul zip, stejně jako když jsem byla malá.
„Radko, ty fakt odcházíš? Kvůli takové blbosti?“ zkusil Dalibor poslední pokus a natáhl ke mně ruku. Táta mu však zastoupil cestu.
„Nesahejte na moji dceru. Rozhodl jste se ve chvíli, kdy jste ji vyhnal od stolu na Silvestra.“
Vyšli jsme ven a dveře se za námi zabouchly. Výtah odřízl hysterické výkřiky Stanislavy Doležalové o soudech a bezpráví. Opřela jsem se o stěnu a pocítila zvláštní lehkost, jako bych ze sebe shodila těžký batoh.
„Tati… ty to s tím bytem myslíš vážně?“ zeptala jsem se, když jsme usedli do jeho staré, ale spolehlivé škodovky.
„Naprosto,“ přikývl. „Ne nadarmo jsem nikdy nepřepsal byt na vás. Něco mi na Stanislavě Doležalové od začátku nesedělo. Říkej tomu intuice.“
Motor naskočil a projížděli jsme nočním městem. Nový rok jsem přivítala u táty. Jeho malý, útulný byt s výhledem na záliv voněl mandarinkami a jehličím. Na stole byla obyčejná večeře – pár uzenin, zelenina, tátovo vyhlášené pečené maso. Žádná okázalost.
Při úderu půlnoci jsme si připili a v tu chvíli se mi podlomila kolena. Slzy tekly proudem – úleva, vděčnost, vyčerpání. Táta mě objal a hladil po vlasech.
„Všechno se srovná,“ šeptal. „Uvidíš.“
Telefon zavibroval. Zpráva od Dalibora: „Máma šla slavit k sousedce. Vrať se, promluvíme si normálně.“ Vypnula jsem zvuk. Nechala jsem ho psát do prázdna.
Usnula jsem ve svém starém pokoji, který táta nikdy nezměnil. Poprvé po dlouhé době bez nočních můr.
Ráno prvního ledna telefon vytrvale zvonil. Sedmadvacet zmeškaných hovorů, desítky zpráv. Nejprve prosby, pak rozkazy, nakonec výhrůžky. Poslední zněla: „Tvůj táta se zbláznil, z vlastního bytu se nehnu.“
„Uvidíme,“ poznamenal táta klidně u snídaně. „Rostislav už Vendule všechno řekl. Po svátcích začneme s prohlídkami.“
Večer druhého ledna zazvonil zvonek. Ve dveřích stál Dalibor – zarostlý, pomačkaný, s kruhy pod očima.
„Radko, musíme si promluvit,“ zkusil projít dovnitř, ale táta mu zastoupil cestu.
„Tady.“
„To jsou naše manželské záležitosti.“
„S bývalou manželkou,“ opravila jsem ho, když jsem vyšla do chodby.
Posadili jsme se do kuchyně. Dalibor začal plést páté přes deváté, že to přehnal, že ho matka vyprovokovala, že přece kvůli takové maličkosti není důvod bourat rodinu… a právě v tomhle bodě se příběh přirozeně lámal k tomu, co mělo přijít dál.