Vzala jsem telefon a vytočila tátovo číslo jen proto, abych na druhém konci slyšela jeho klidný, vyrovnaný hlas, který mě vždy dokázal ukotvit.
„Radko, něco se děje?“ zeptal se hned. Táta měl zvláštní dar poznat moje rozpoložení i přes pár vět do telefonu.
„Ale ne, tati. Jen se chystáme na svátky,“ zalhala jsem lehkým tónem, i když mi bylo všechno jen ne lehko.
„Kdyby cokoliv, víš, že jsem tady,“ dodal tiše.
V té větě byla přesně ta otcovská jistota, která mi uvolnila sevřený hrudník alespoň o malý kousek.
Večer jsem sebrala odvahu a zkusila si s Daliborem promluvit. Byli jsme sami v ložnici, protože Stanislava Doležalová se odebrala k televizi sledovat další díl svého nekonečného seriálu. Chvíli ticha jsem brala jako vzácné okno příležitosti.
„Dalibore, musím ti něco říct,“ začala jsem opatrně. „Tvoje máma úplně změnila menu. Já jsem to plánovala dopředu, všechno promýšlela, nakupovala…“
Ani jsem to nestačila doříct. Dalibor se ušklíbl, jako by ho rozbolel zub.
„Radko, proč z toho děláš drama? Máma to myslí dobře. Chce, aby byl sváteční stůl pořádný. Vydrž pár týdnů, o nic nejde,“ prohodil bez zájmu a dál bezmyšlenkovitě posouval prstem po displeji telefonu.
„Ty už nejsi jako dřív,“ vyklouzlo mi, aniž bych to stihla zastavit. Až tehdy zvedl oči.
„Jak to myslíš, jiný?“ ohradil se. „Mám snad vlastní matku poslat k čertu? Promiň, ale já nejsem jeden z těch, co si rodičů neváží.“
V jeho hlase zazněla ostrá nota, která mě bodla víc než otevřená hádka. Nic jsem neřekla, prostě jsem odešla. V kuchyni jsem se schoulila ke stolu s hrnkem čaje a dívala se z okna na zasněženou Vltavu. Uvědomila jsem si, že s každou návštěvou Stanislavy se Dalibor mění: manžel mizí a na jeho místě stojí poslušný syn, vedený na krátkém vodítku. A já? Ze mě se stává tichá služka, která má plnit rozkazy a být vděčná i za kritiku.
Ráno na Silvestra začalo brutálně brzy. V šest hodin jsem už stála v kuchyni. Čekalo mě devět chodů přesně podle seznamu Stanislavy Doležalové. Pohybovala jsem se jako stroj. Na plotně se vařily vepřové nožičky na sulc, recept jsem musela hledat na internetu. Krájela jsem zeleninu na saláty, zadělávala těsto na taštičky. Kolem desáté se objevila tchyně – v pestrém županu, s kávou v ruce – a okamžitě zaujala své kontrolní stanoviště.
„Ty brambory krájíš moc nahrubo, do bramborového salátu patří menší kousky. A proč jsou okurky kupované? Vždyť jsem Daliborovi říkala, že na trhu mají sudové,“ sekala poznámky jednu za druhou.
Její hlas mi vrtal do hlavy, zatímco jsem mlčky pokračovala v práci.
„A majonézu chci domácí. Ty kupované patoky se na svátky nehodí,“ dodala, když viděla, jak otevírám sklenici.
„Na domácí už nemám čas,“ odpověděla jsem co nejklidněji.
„Zajímavé, Zinka má snachu, která si čas vždycky najde. Protože si všechno plánuje dopředu a nelítá poslední den jako splašená,“ pronesla s významným pohledem.
Dalibor se objevil až kolem poledne, svěží a odpočatý. Letmo zhodnotil kuchyň přeplněnou hrnci, políbil matku na tvář a oznámil, že jede koupit šampaňské a „slušné“ ubrousky, protože ty moje prý vypadají jako z levné jídelny. Zůstala jsem s tchyní sama. Vařila jsem dál, zatímco mi únava prosakovala do svalů. Nohy mě pálily z neustálého stání, záda bolela od předklánění a v uších mi hučelo z nekonečného proudu výtek.
Kolem čtvrté bylo hotovo to nejdůležitější. Narovnala jsem se, promnula ztuhlá bedra a všimla si, že Stanislava ochutnává salát malou lžičkou.
„Je takový nijaký,“ zhodnotila ho po chvíli s mlasknutím.
V tu chvíli se ve mně cosi zlomilo. Od rána jsem jela naplno, přizpůsobila jsem se všem jejím požadavkům, ale stejně to nestačilo.
„To je recept mojí mámy. Vždycky se povede,“ řekla jsem pevně.
„No, každá máma má jinou úroveň vaření,“ odsekla s úsměškem a sáhla po sledích pod kožichem.
Jakmile ochutnala, zatvářila se, jako by ji něco bodlo do žaludku.
„Ne, tohle opravdu jíst nebudu. Mám citlivé zažívání.“
„Mám vám připravit něco jiného?“ zeptala jsem se s posledními zbytky trpělivosti.
„Prosím? Ty si ještě dovoluješ odmlouvat?“ zvýšila hlas. „Dalibore! Daliborku!“
Manžel byl v kuchyni během pár vteřin.
„Co se děje, mami?“ zeptal se a střídavě se díval na ni a na mě.
„Tvoje žena mě uráží,“ vzlykla Stanislava. „Jen jsem řekla, že ryba není dobrá, a ona mi řekla takové věci, že to ani nemůžu zopakovat.“
Přitom si teatrálně utřela oči, které zůstaly úplně suché.
„Radko, co to má znamenat?“ obrátil se ke mně Dalibor, v očích měl vztek.
„Jen jsem nabídla, že připravím jiné jídlo, když jí tohle nechutná,“ odpověděla jsem, zatímco se ve mně zvedala vlna hněvu.
„Slyšíš, jak se mnou mluví?“ rozplakala se tchyně ještě víc a chytala se za srdce. „Jako bych tu byla cizí!“
„Omluv se mámě,“ řekl Dalibor tvrdě, bez stopy pochybností.
„Za co se mám omlouvat?“ vydechla jsem nevěřícně.
„Okamžitě. Nehodlám to opakovat.“
„Neomluvím se za něco, co jsem neudělala,“ řekla jsem klidně, ale pevně, a podívala se mu přímo do očí.
Jeho tvář ztvrdla v cizí, chladnou masku.
„Tak vypadni. Jdi do ložnice. U slavnostního stolu nemáš co dělat.“
Ta slova dopadla mezi nás jako těžký kámen.
„Prosím?“ sotva jsem popadla dech.
„Slyšela jsi mě. Do pokoje. Zůstaneš tam, dokud se nenaučíš respektovat starší.“
Podívala jsem se na Stanislavu Doležalovou a zahlédla na jejích rtech letmý triumfální úsměv, který okamžitě schovala pod výraz ublíženosti. Pak jsem se zadívala na Dalibora. Stál se zkříženýma rukama na hrudi a s kamenným výrazem ve tváři…
(plynulý přechod k následující části)