„Aleše Válka!“ zavrčel Bohuslav Procházka, stáhl rty do křivého úšklebku a rukama naznačil cosi mezi výbuchem a divokým gestem. „Stačí říct!“
„Copak to tady slzíš, holčičko?“ starala se Jaroslava Tichýová o dceru v malé místnosti pro nevěsty na radnici. „Snad sis to s tím vdáváním nerozmyslela?“
„To ne,“ odpověděla Dita Benešová a opatrně si přikládala kapesníček k očím, aby si nerozmazala make-up. „Jen mám strach.“
„A z čehopak máš takový obavy?“ usmála se Jaroslava povzbudivě.
„Vždyť já se budu muset odstěhovat od vás s tátou,“ vzlykla Dita. „A navíc… budu mít na krku celou domácnost.“
„Zlatíčko, začněme tím, že ty všechno zvládáš,“ namítla matka klidně. „Celá léta jsi doma vařila, uklízela, starala se… nic z toho pro tebe není nové.“
„Jenže teď tu bude ještě Aleš,“ vyhrkla Dita. „Jak mu mám vyhovět? Co mu vlastně chutná? Jak žehlit jeho košile? Jaký prášek používat na praní? S vůní, nebo bez? A co když mu nějaký pach vadí?“
„Tohle jsou přesně ty drobnosti, kterým se říká tajemství společného života,“ rozesmála se Jaroslava. „Ty bys chtěla mít všechno vyřešené hned. A přitom ani my s tátou po tolika letech přesně nevíme, co tomu druhému vždycky vyhovuje.“
„Vždyť jsi slyšela, jak se tatínek rozčiloval, když jsem mu vyžehlila trička,“ pokračovala pobaveně. „Křičel, že to nemám dělat, protože se mu prý v nich ‚nedýchá břicho‘. A přitom ještě před třemi lety by v pomačkaném tričku ani nešel vynést koš. Tohle se mění s časem… a někdy úplně nevyzpytatelně.“
„Mami, tys mě vůbec neuklidnila,“ povzdechla si Dita a sáhla po dalším ubrousku. „Spíš jsi mě vyděsila. Co když na mě bude křičet? Když něco pokazím, špatně uvařím nebo nevyžehlím podle jeho představ? Co pak? Mám sedět v koutě a brečet?“
„Teď se hlavně zhluboka nadechni,“ řekla Jaroslava vážněji. „A pamatuj si jednu věc – v manželství žena nemusí všechno táhnout sama. Vy jste moderní pár.“
„Už jste spolu chodili tak, že si každý platil za sebe,“ připomněla. „Tak si i domácnost nastavte stejně. Každý odpovídá sám za sebe. A když ne, tak se vystřídáte.“
„Aha,“ Ditě se rázem ulevilo a začala přemýšlet. „Takže ponožky a spodní prádlo jsou jeho starost, vaření se bude střídat a výdaje rozdělíme napůl.“
„Vidíš, jak mi vyrostla chytrá dcera,“ objala ji Jaroslava. „A teď už pojď, jdeme se vdávat. Hosté čekají.“
Aleš Válek tuhle filozofii přijal bez sebemenšího odporu. Oba mladí manželé pracovali a do vztahu i do chodu domácnosti přispívali stejným dílem.
Mladý muž byl na jejich uspořádání dokonce pyšný.
„Já nikoho neživím a nikdo mi nesedí na krku,“ chlubil se Aleš své matce. „S penězi si můžu nakládat, jak uznám za vhodné.“
„A opravdu po tobě nic nechce?“ znejistěla Květoslava Planýová. „Víš, jsou ženy, které se tváří jako neviňátka, a pak bez dárků ani hnout prstem.“
„Mami, my máme povinnosti rozdělené,“ vysvětloval Aleš. „Buď děláme věci společně, nebo se střídáme.“
„Počkej,“ zamračila se Květoslava. „Ty mi chceš říct, že tě nutí vařit a uklízet?“
„Nikdo nikoho nenutí,“ odpověděl zmateně Aleš. „Prostě jsme se tak dohodli.“
„To je hrozné!“ vyhrkla jeho matka. „Kde se tohle vzalo, aby žena přehazovala své povinnosti na chlapa? To je ostuda! Muž má vydělávat a žena se má starat o pohodlí a teplo domova!“
„Jenže my vyděláváme oba,“ namítl opatrně Aleš.
Květoslava se na něj podívala s jasnou nelibostí, jako by se chystala podrobně vysvětlit, proč podle ní takové srovnání vůbec nepřipadá v úvahu a co si o celé té jejich „rovnosti“ ve skutečnosti myslí.