„Mami, doba se prostě posunula,“ snažil se Aleš Válek mírnit napětí. „Dneska už ženy budují kariéru, umějí si vydělat a není to nic výjimečného.“
Ve skutečnosti byl na svůj vztah hrdý. Připadal si moderní, pokrokový, měl pocit, že s Ditou Benešovou žijí jako rovnocenní partneři. Jenže jeho matka mu tu představu rozebírala do posledního šroubku a nezůstával na ní kámen na kameni.
„Alešíčku, kde ty v tom vidíš rovnost?“ rozčilovala se Květoslava Planýová. „Vždyť ona ti bere čest i mužskou důstojnost! Chlap nemá stát u sporáku a pobíhat po bytě s hadrem v ruce. Muž má zůstat mužem!“
Rozohnila se ještě víc, když pokračovala: „Jak ses mohl nechat ukecat ženskými řečmi, hm? Vždyť sis z vlastní vůle udělal služku!“
Takhle se na to Aleš nikdy nedíval. Ten úhel pohledu ho zaskočil.
„Hlavně o tom nikde nemluv,“ bědovala dál jeho matka a dramaticky si chytala hlavu. „Lidi by se ti smáli, že sis neuměl doma udělat pořádek. Budou tě považovat za podpantofláka! Ach jo, chudáček můj syn… vychovala jsem hrdého orla a ona z tebe během chvilky udělala oškubaného kuřete!“
Právě tahle poznámka se Alešovi dotkla citlivého místa. Nelíbila se mu, ale zároveň v ní cítil něco nepříjemně povědomého. Vždyť přece existuje určitý řád, na který byl odmala zvyklý.
Muž má vydělávat, žena se má starat o domácnost. Tak to přece vždycky fungovalo a tak to má být i dál. A u nich doma to najednou vypadalo úplně jinak, skoro až naruby.
Od té chvíle se Alešovo chování začalo nenápadně, ale vytrvale měnit. Domácí práce, které si s Ditou dřív rozdělovali, ho přestaly zajímat. Čím dál častěji tvrdil, že je unavený, a všechno nechával na ní. Zároveň se ale ani slovem nezmínil o tom, že by měl převzít roli živitele. Ne, finanční dohoda zůstala stejná – každý platil svůj díl.
A i to „napůl“ bylo spíš na papíře než ve skutečnosti.
Dita byla žena, která se v chodu domácnosti vyznala lépe. Navíc bydleli v pronajatém bytě, kde skoro nic nebylo. A tak průběžně kupovala prací prášek, drobné vybavení do kuchyně, věci, bez kterých se prostě žít nedá.
Výsledek byl pokaždé stejný: pět šest dní před výplatou zůstávala bez peněz. Do práce pak chodila pěšky. Ne pět zastávek autobusem, ale o čtyřicet minut dřív, klidným krokem, ať pršelo nebo foukal studený vítr.
Kupodivu to dlouho brala docela klidně. Jenže věděla, že Aleš peníze má. A on zase věděl, že ona už ne. Stačilo by málo – třeba jí dát na cestu do práce. Dokonce i když mu řekla, že chodí pěšky, zůstal chladný. Nenabídl nic.
„Dohoda je dohoda,“ omlouvala ho před sebou Dita. „Každý hospodaří se svým.“
Přesto v tom cítila cosi křivého, něco, co se jí postupně usazovalo pod kůží.
A nebýt náhody, možná by takhle žila ještě dlouho. Tiše, bez protestů, s pocitem nespravedlnosti, která se ale oficiálně za nespravedlnost nepovažovala.
Jenže pak se všechno sešlo naráz. Peněženka zela prázdnotou, rodiče odjeli na měsíc do lázní a z vedlejšího města přišla špatná zpráva – babička vážně onemocněla.
„Aleši, prosím tě, půjč mi peníze,“ požádala ho Dita naléhavě. „Musím za babičkou, nemám ani korunu.“
„A proč bych ti je měl dávat?“ podivil se. „Máme přece oddělené peníze. Nemáš? Tak to je tvůj problém.“
„Já ti to vrátím,“ naléhala. „Jakmile dostanu výplatu, hned ti to pošlu. Potřebuju odjet co nejdřív.“
„Už jsem ti řekl, že to není moje starost,“ odsekl. „Neměla jsi utrácet za zbytečnosti. Já peníze mám.“
„Ale já kupovala věci do bytu,“ bránila se. „Prací prášek, sušák na nádobí… všechno pro nás oba!“
„Nikdo tě o to nežádal,“ uzavřel chladně. „Nedomluvila ses se mnou. Ber to tak, že sis to koupila pro sebe. A teď mě nech, peníze ti nedám.“
Peníze nakonec Dita sehnala u kamarádky Radky Zemanové. A nebyly to jen bankovky, co si od ní odnesla. Spolu s nimi získala i nepříjemné prozření, které jí až dosud záhadně unikalo.
„Počkej,“ zarazila se Radka a zamračila se. „Vy máte každý svůj vlastní rozpočet, jo…?“