Rozhovor se po chvíli znovu rozplynul do lehčí, téměř všední roviny. Smích a zdvořilé poznámky zaplnily prostor, jako by se nic výjimečného nestalo. Jenže pro Kláru Roubíkovou už ten večer ztratil svou původní rovnováhu. Vnitřní klid, s nímž přišla, se nevrátil.
Myšlenky se jí zamotávaly jedna přes druhou a občas jí sevřelo hruď neurčité, těžko pojmenovatelné napětí. Když se schylovalo ke konci návštěvy, Radka Blažeková trvala na tom, že Klára u nich přenocuje.
„Prosím tě, kam bys šla v tuhle hodinu, navíc po sklence vína?“ rozhodla za ni rázně a nedala jí prostor odporovat.
Klára po krátkém zaváhání souhlasila, i když se v ní ozýval tichý hlas, který ji nabádal, že návrat domů by byl rozumnější.
Noc byla neklidná. Ležela v hostinském pokoji, zírala do temnoty stropu a spánek nepřicházel. Neustále se jí vracela představa Sebastiana Fialy — jeho pronikavý pohled, vyrovnaný hlas, otázky, které mířily až nepříjemně přesně.
A také Radka… bylo zřejmé, že jejich setkání nijak neponechala náhodě. Proč ale cítila potřebu je sbližovat?
Klára se převalovala ze strany na stranu, dokud ji nakonec přece jen nepřemohla únava a neupadla do přerývaného, neklidného spánku.
Ráno ji probudila vůně čerstvě uvařené kávy, která se rozlévala celým domem. Radka byla jako obvykle plná energie a už od časných hodin se činila. Sebastian se objevil krátce poté a ke Klářinu překvapení navrhl, aby se všichni tři prošli v blízkém parku.
Radka s nadšením souhlasila a brzy už kráčeli po cestičkách pokrytých spadaným listím. Sebastian vytáhl fotoaparát a začal zachycovat drobnosti kolem sebe — list, který se pomalu snášel k zemi, odlesk slunce na hladině rybníka, Radku hlasitě se smějící uprostřed aleje. Klára si však nemohla nevšimnout, že objektiv se nejčastěji zastavoval právě na ní.
„Nevadí ti to?“ zeptal se Sebastian a díval se na ni skrze hledáček.
Jen mlčky přikývla, přestože v ní stále dozníval zmatek. Po cvaknutí spouště jí obrázek otočil k očím. Viděla na něm samu sebe — opravdovou, živou. Ne tu ženu, která každé ráno chystá snídani a vyhlíží návrat manžela, ale někoho jiného. V očích měla jiskru, na rtech nenápadný, tajemný úsměv.
„Jsi krásná žena,“ pronesl tiše. Bez lichotek, bez nátlaku. Prosté konstatování.
Horko jí vystoupalo do tváří. Nesouvisle cosi zamumlala a přisunula se blíž k Radce, která se právě zapovídala s kolemjdoucím. Po zbytek procházky však Klára cítila Sebastianův pohled na zádech. A co bylo nejvíc zneklidňující — začalo se jí to líbit.
Podvečer Radka náhle oznámila, že musí neodkladně zařídit něco ve městě.
„Tak se tu spolu zkuste nenudit,“ mrkla na ně, popadla kabelku a zmizela za dveřmi, nechávajíc Kláru se Sebastianem o samotě v tichu obýváku.
Napětí bylo hmatatelné. Klára si s bodavou intenzitou uvědomila, že zůstali sami v prostorném domě, a sevřelo ji u srdce. Pocit byl zároveň lákavý i děsivý. Sebastian, jako by vycítil její rozpoložení, navrhl, že uvaří čaj.
Usadili se v kuchyni a rozhovor se přirozeně stočil k osobnějším tématům. Zajímal se o její život, o dávné sny, o to, co by si skutečně přála do budoucna.
A Klára — aniž by chápala, jak se to stalo — se mu začala svěřovat.
Mluvila o únavě z každodenní rutiny, o pocitu, že žije v neviditelné kleci. Přiznala, že ji stále provází sen, v němž si jednoho dne hodí batoh na záda a vyrazí neznámo kam — tam, kde ji nikdo nezná a nikdo na ni nic nečeká.
Sebastian ji poslouchal soustředěně, nepřerušoval ji, nespěchal s reakcí. Po krátké pauze pak klidně řekl:
„Víš, Kláro, náš život je ve skutečnosti příliš krátký a pomíjivý na to, abychom si neustále odpírali to, co by nás mohlo udělat skutečně šťastnými.“
Vzhlédla k němu a v tom okamžiku měla pocit, že se v ní cosi nenávratně pohnulo z místa a už to nepůjde vrátit zpět.