Přesto v ní dál hlodala jediná otázka: byla snad sobecká tehdy, když bez řečí každý měsíc brala nemocenskou a hlídala nemocná vnoučata? Když měla sotva pár dní v práci a už jí je zase přivezli s horečkou, kašlem a rýmou? Dokonce i ve chvíli, kdy sama sotva chodila, léčila si záda, sotva se narovnala a bolest jí vystřelovala do nohou – na to se nikdo neptal. Děti přivezli tak jako tak. „Mami, pomoz.“ „Mami, je to nutné.“ A máma, nacpaná prášky proti bolesti, vstala, oblékla se a šla. Seděla u postelí, bděla u nich celé noci, měnila obklady, měřila teplotu a přes den se ploužila bytem jako stín. To se přece nepočítá, to jsou maličkosti. A když jí přivezli vnoučata po operaci, kdy sama sotva držela rovnováhu a chodila podél stěn – byla i tehdy sobecká? Jenže oni měli zájezdy. Výhodné, narychlo koupené, spontánní, byla přece škoda je nevyužít. Tak znovu zaskočila máma. Rodiče Karolíny Čermákové? Ti se vždycky vykroutili. Jednou nemohli, podruhé marodili, potřetí byli kdesi daleko a rozhodli se tam rovnou zůstat. Pomoc od nich žádná. Ale nálepka byla jasná – sobecká jsem já.
Do ticha zazvonil mobil. Daniela Bednářová po krátkém zaváhání hovor přijala.
„Nechceš si to ještě rozmyslet?“ ozval se bez úvodu hlas syna. „Mami, prosím tě, my to fakt potřebujeme.“
„Ne,“ odpověděla klidně, až ji samotnou překvapilo, jak vyrovnaně to zní. „Vysvětlila jsem to už. Je rozhodnuto. Ne.“ Udržet ten klid ji stálo veškerou sílu, protože stačilo málo a rozplakala by se. Vavřinec Procházka však už hovor ukončil.
„Tak jsme se rozhádali,“ svěřovala se smutně Daniela Bednářová kamarádce. „Dva měsíce spolu nemluvíme.“ Dagmar Vaceková se chystala na delší návštěvu ke staršímu synovi, a proto o roztržce dosud nevěděla. „On nevolá. Já taky ne. Jak je to možné? Já první volat nebudu, ale on je přece syn! To v něm vážně nic necítí ke své mámě?“
„Ale prosím tě,“ mávla rukou Dagmar podrážděně. „Co bys od nich čekala? Vyrostli, matka už je na obtíž. Za chvíli sama nebudeš vědět, kam dřív skočit, až budeš potřebovat pomoc ty. Smíř se s tím.“
„Nejde to,“ povzdechla si Daniela. „Strašně to bolí. Takhle jsem si to nezasloužila.“
Jakmile Daniela Bednářová odešla do důchodu, splnila si dávný plán a pořídila si štěně. Trávila s ním hodně času venku, dlouhými procházkami. K tomu si koupila kolo a začala pravidelně jezdit. Její dny byly plné pohybu, drobných radostí a nových rituálů, takže na nudu nebyl prostor. Přesto se jí občas do myšlenek vkrádal obraz syna a vnoučat. A také snacha – vždyť Karolína byla vlastně hodná ženská. Nikdy si spolu neublížily, nikdy se nepohádaly…
„Tohle není správné,“ opakovala Karolína Čermáková manželovi už poněkolikáté. „Máma je pořád máma. Proč jsi na ni tak tlačil? Když už nechce pracovat, má na to plné právo. A nové auto? To přece není žádná nutnost. Můžeme jezdit tím starým, vždyť to není žádná tragédie.“
„Tobě to stačí. Mně ne,“ odpověděl Vavřinec tiše, stál otočený zády, ruce zkřížené na hrudi, pohled upřený z okna. Ani jemu nebylo v téhle situaci dobře.
„Chováš se jak malé dítě,“ vyjela na něj. „Jako by ti máma byla povinná všechno zařídit.“
„Karolíno, nech toho, už tak je mi mizerně,“ odsekl ostře a odešel z místnosti.
„No potěš,“ odfrkla si a pustila se do vaření večeře. Myšlenkami však byla u tchyně. Styděla se za to, že se Vavřinec s vlastní matkou rozhádal a drží se od ní dál. Daniela jim nikdy neublížila, vždycky jen pomáhala. Jenže manžel to nedokázal vidět a dál si v sobě pěstoval křivdu.
„Danielo Bednářová, prosím, odpusťte nám,“ mluvila Karolína naléhavě, když se konečně setkaly. „Vavřinec je horká hlava, to víte. Něco vypustí z pusy a ani neví co, pak ho to samotného mrzí. Jenže usmiřovat se neumí. Vidím na něm, jak chodí zkroušený, bez nálady.“ Karolína si přitom všímala, že tchyně po odchodu do důchodu doslova rozkvetla. Bylo jí dvaasedmdesát, ale vypadala sotva na šedesát. „Kloubouk dolů,“ pomyslela si obdivně.
Přijela za ní i s dětmi, aniž by o tom Vavřinec věděl. Ten zrovna běhal po pohovorech a snažil se sehnat novou práci.
„Jsem tak šťastná, že vás vidím, moje holčičko,“ řekla Daniela Bednářová a objala snachu.