Daniela Bednářová se mezitím pustila do trpělivého zaškolování své nástupkyně. Nechala ji nahlížet pod ruce, vysvětlovala drobnosti, které se v žádných příručkách nepíší, a postupně jí předávala všechno, co se za ta léta naučila. Brala to zodpovědně – nechtěla odejít s pocitem, že po ní zůstane chaos nebo nedodělaná práce.
O svém blížícím se odchodu do důchodu mluvila Daniela opakovaně i se synem Vavřincem Procházkou. Jenže jako obvykle narážela na zeď. Vavřinec její slova vyslechl, ale sotva se dotkla jeho uší, už se rozplynula. Vyprávět o sobě, o manželce Karolíně Čermákové a o dětech – v tom byl jako ryba ve vodě. Naslouchání mu však nikdy moc nešlo. Základy slušného chování sice od matky měl, ale bylo znát, jak sotva čeká, až ten druhý domluví, aby mohl znovu převzít slovo. Daniela si to často vyčítala. Říkala si, že si ho takhle možná „vychovala“ už dávno, když byl ještě školák. Sedával vedle ní na gauči, ona se vyptávala, co zažil, co se stalo, jaký měl den. Všechno do detailu. Pak spolu dělali úkoly, opakovali látku, učili se básničky. A tenhle vzorec se zafixoval: syn mluví, matka poslouchá.
„Za měsíc končím, půjdu do penze, konečně budu mít čas chodit víc ven…“ nadhodila opatrně Daniela při jedné z jeho návštěv.
Vavřinec seděl vedle ní, líně sjížděl displej telefonu, když vtom zvedl obočí a prudce se na ni podíval.
„Za měsíc?“ vyhrkl a dokonce se narovnal. „Počkej, ty opravdu odcházíš do důchodu?“
„Vavřinci, říkám ti to snad po sté, a ty se tváříš, jako bys to slyšel poprvé,“ rozčílila se Daniela.
Syn konečně odložil mobil. „Mami, poslouchej… Teď se ti to fakt nehodí. Ještě chvíli vydrž. Chtěli jsme vyměnit auto, koupit lepší. To naše už má nejlepší léta za sebou a musíme ho prodat dřív, než spadne cena úplně na dno. Počítal jsem s tím, že nám pomůžeš, že si vezmeš úvěr.“
„To snad nemyslíš vážně. Proč zrovna já?“ vyjela po něm. „Vyděláváš slušně, Karolína taky. Vezměte si půjčku sami.“
„Mami, nezlob se, ale ty si nepamatuješ,“ opáčil podrážděně. „Většinu máme na ruku. Oficiálně beru deset tisíc, Karolína sedm. Kdo nám s tímhle dá úvěr? Auto není za pár korun. Teď prostě nemůžeš skončit.“
„Jak nemůžu?“ vydechla Daniela. „Vedení už to ví, náhradu za mě přijali a já mám všechno papírově uzavřené. Dodělávám poslední týdny a hotovo. Zpátky to brát nebudu.“
„Tak to je vrchol!“ vybuchl Vavřinec. „Jsi sobec, mami! Myslíš jen na sebe. Nechala jsi nás ve štychu, ani jsi nás nevarovala. Přitom jsme s tebou počítali!“
Rozčileně přecházel po pokoji, rukama máchal do vzduchu. Při jednom prudkém gestu zavadil o skleněnou vázu na stole. Na poslední chvíli ji sice zachytil, ale když ji zlostně postavil zpátky, ozvala se tupá rána. Sklo popraskalo a během vteřiny se váza rozlomila na dvě větší části a spoustu drobných střepů. Daniela zůstala stát jako přikovaná a zírala na trosky. Vavřinec se beze slova otočil, v předsíni si natáhl bundu, nazul tenisky a práskl za sebou dveřmi.
Daniela stála s pootevřenými ústy. Věděla, že je syn prudký a jedná často zbrkle, ale takhle se k ní ještě nikdy nezachoval. Bodlo to víc, než čekala.
„Tak já jsem sobec?“ honilo se jí hlavou, zatímco se se slzami v očích snažila posbírat střepy do staré krabice. Ruka se jí zachvěla a ostrý okraj jí řízl do prstu. Krev se okamžitě objevila. Spěšně odešla do kuchyně pro lékárničku, hledala peroxid a vatu. Jednou rukou to šlo těžko, ale nakonec krvácení zastavila a prst si obvázala.
Když se vrátila zpátky do pokoje, znovu se sklonila ke střepům. Uvnitř v ní vřela hořkost.
„Já že jsem sobecká… Ano, určitě,“ šeptala si v duchu. „Proto jsem mu před svatbou darovala byt po tetě. Proto jsem ho ještě předtím za své peníze opravila, aby s mladou ženou nemuseli obcházet podnájmy. Mohla jsem ho pronajímat a žít si klidně. Ale ne… To jsem přece já,“ uzavřela hořce a v tu chvíli už bylo jasné, že tohle zranění v ní jen tak nezmizí a brzy se k němu budou nabalovat další, ještě těžší myšlenky.