Růžena Vysokýová rozrazila dveře mého — vlastně už skutečně mého — bytu s takovou samozřejmostí, jako by patřil jí, nikoli mně.
„Vendulo, musíme si vážně promluvit,“ pronesla bez pozdravu a bez pozvání vstoupila do předsíně.
Stála jsem uprostřed obýváku s hadrem v ruce a cítila, jak se mi stáhne žaludek. Teprve včera jsem si u notáře převzala klíče. Teprve včera jsem se dozvěděla, že mi babička Hana Malířová odkázala tenhle dvoupokojový byt v centru města. Teprve včera mi došlo, že mám konečně něco, co patří jen mně.
A dnes tu stojí tchyně.
Za ní se vlekl Filip Janeček. Vypadal provinile, oči sklopené k zemi. Ani mi nezavolal, aby mě varoval. Prostě ji naložil do auta, přivezl sem a považoval to za hotovou věc.
„Filípek mi říkal, že jsi byla včera u notáře,“ začala Růžena Vysokýová a přejížděla byt hodnotícím pohledem. „Takže už je to oficiální. Dostala jsi byt. Pěkný byt.“
Jen jsem přikývla. Hrdlo jsem měla sevřené tak, že ze mě sotva vyšlo slovo.
„Babička ho odkázala mně,“ dostala jsem ze sebe.
„Odkázala,“ zopakovala po mně a mezitím nakukovala do dalších místností. „Prostoru dost. Rekonstrukce by se hodila, ale to se dá zařídit. Okna na jih, to je výhoda. Opravdu hezké.“
Mluvila tónem člověka, který si právě prohlíží zboží před koupí. Jako by si v duchu počítala hodnotu každého metru čtverečního.
Filip mlčky postával u dveří.
„Posaďte se,“ navrhla jsem, protože mě nenapadlo nic lepšího.
Růžena Vysokýová se usadila na gauči, ruce složené na klíně. Vždycky působila dojmem, že je všude doma, ať už byla kdekoliv.
„Vendulo, nebudu chodit kolem horké kaše,“ spustila. „Získala jsi dědictví. A ne ledajaké. Teď je potřeba s ním naložit rozumně.“
Sedla jsem si naproti ní a měla pocit, že se mi podlamují kolena.
„A co tím myslíte?“ zeptala jsem se opatrně.
„Nechat byt přepsat na tebe i na Filipa. Napůl. Jste manželé, rodina.“
Ztuhla jsem. Přepsat. Půl na půl. Odevzdat polovinu toho, co mi babička zanechala výhradně mně.
„Babička ale výslovně uvedla, že byt patří mně,“ namítla jsem tiše. „Notář říkal, že to bylo napsané záměrně.“
„Notář,“ ošklíbla se Růžena Vysokýová, jako by jí to slovo zhořklo v ústech. „Ti říkají to, co mají. A závěti často sepíšou staří lidé, kteří už realitu moc nechápou.“
V tu chvíli se ve mně vzepřel vztek. Babička realitě rozuměla velmi dobře. Dožila se dvaaosmdesáti let a v lidech se vyznala líp než většina z nás.
„Chtěla, abych měla něco svého,“ odpověděla jsem pevněji. „Říkala mi to.“
„Svého?“ pousmála se posměšně. „Drahá, vdaná žena nemá nic jen svého. Všechno je společné. Čtyři roky jste spolu, máte společný život i budoucnost. Nebo si snad myslíš něco jiného?“
Zadívala se na mě tak tvrdě, že očekávala okamžitý souhlas.
„Nemyslím,“ řekla jsem, „ale ten byt—“
„Ten byt je rodinný majetek,“ skočila mi do řeči. „A pokud jsi slušná manželka, rozdělíš se o něj s manželem. Férově. Po lidsku.“
Ta slova zněla jako rozsudek.
Podívala jsem se na Filipa. Stál u okna a civěl ven, jako by se ho celá debata netýkala. Jako pokaždé. Ve chvílích, kdy měl stát při mně, dokázal dokonale zmizet.
„Filipe,“ oslovila jsem ho. „Co si o tom myslíš ty?“
Trhl sebou a otočil se.
„Já? No… asi máma má pravdu. Stejně bychom tu bydleli spolu. Je logické, aby to bylo společné.“
Logické. Všechno bylo pro něj logické, pokud s tím přišla jeho matka.
„Ale babička to odkázala mně,“ zopakovala jsem. „To nic neznamená?“
„Znamená,“ přikývla Růžena Vysokýová. „Jenže život není o citech, ale o praktických rozhodnutích.“