„…patří přece oběma. To je normální,“ dokončil Filip podrážděně myšlenku, kterou už měl očividně připravenou.
Chvíli jsem mlčela, než jsem se odhodlala promluvit. „A není normální, že je napsaný na mě?“ zeptala jsem se tiše. „Babička to tak chtěla. Byl to její jasný úmysl.“
Filip přešel do kuchyně, otevřel lednici a bezcílně do ní zíral. „Babička netušila, jak budeme žít my dva,“ utrousil. „Chtěla ti pomoct, to beru. Jenže teď jsme manželé a měli bychom uvažovat jako my, ne každý sám za sebe.“
„Ne, ty uvažuješ hlavně sám za sebe,“ odpověděla jsem a ucítila, jak se ve mně zvedá vzdor. Otočil se a v očích měl dotčenost. „Dostala jsi byt a hned sis začala připadat strašně samostatná. Jako že teď máš něco vlastního a manžel ti do toho nemá co mluvit.“
„To jsem nikdy neřekla,“ vyhrkla jsem.
„Ale myslíš si to,“ práskl dveřmi lednice. „Jinak bys to už dávno přepsala. Normální manželka by to udělala automaticky. Bez debat.“
Zase to slovo. Normální.
„A normální manžel by se mě zastal,“ vyletělo ze mě. „Chápal by, co pro mě ten byt znamená. Že mi ho babička odkázala jako jistotu. Jako zázemí.“
„Zázemí?“ ušklíbl se Filip. „A před čím? Přede mnou?“
Nevěděla jsem, co odpovědět. Pravda mi uvízla v krku. Ano. Před tebou. A před tvojí matkou.
Filip odešel do pokoje a pustil televizi tak nahlas, že další rozhovor byl nemožný. Tím to skončilo.
Druhý den jsem šla za notářem. Sama. Potřebovala jsem slyšet někoho nezaujatého, kdo mi řekne, že se nezbláznila.
Ctibor Hájek, šedovlasý muž s klidným hlasem, mě vyslechl bez přerušování. „Paní Vendulo Matoušeková,“ řekl nakonec věcně, „vaše babička sepsala závěť velmi pečlivě. Byt je výhradně váš. Je to osobní majetek, který nepodléhá vypořádání při rozvodu a nikdo vám ho nemůže vzít.“
„Váš manžel může naléhat, jak chce,“ pokrčil rameny. „Z právního hlediska na ten byt nemá žádný nárok. Jedině pokud byste ho tam sama chtěla dopsat.“
„Je to vaše svobodné rozhodnutí. Plné právo.“
Poprvé po dlouhých dnech se mi ulevilo. Někdo konečně vyslovil to slovo: právo. Ne povinnost. Ne závazek.
„Děkuju,“ zašeptala jsem.
Ctibor Hájek se ke mně lehce naklonil. „Víte, pracuji s dědictvím celý život. A vypozoroval jsem jednu věc. Když někdo tlačí na okamžité přepsání majetku, je to varovný signál. Pokud vás váš muž skutečně miluje, počká. Pochopí. A jestli ne…“
Nedokončil větu. Nebylo třeba.
Odcházela jsem s pocitem, že se ve mně něco srovnalo. Mám právo. Nemusím.
Doma mě ale čekalo překvapení. Na gauči seděla Růžena Vysokýová. Filip jí dal klíče od našeho pronajatého bytu. Popíjela čaj z mého hrnku, jako by tam patřila odjakživa.
„Á, Vendula. Konečně jsi doma.“
„Růženo Vysokýová, co tady děláte?“
„Čekám na tebe. Musíme si to vyříkat.“ Odložila hrnek. „Filip mi všechno řekl. Odmítáš přepsat byt. Odmítáš udělat to, co je potřeba pro rodinu. Víš, jak se tomu říká?“
Postavila se. „Zrada. Zrazuješ svého muže. Dáváš najevo, že pro tebe nic neznamená.“
Přistoupila blíž. „Kdybys Filipa opravdu milovala, bez řečí bys mu dala polovinu. V rodině je přece všechno společné.“
„Ale babička…“
„Tvoje babička byla stará ženská, která netušila, jak dneska žijí mladí!“ křičela. „Poštvala tě proti manželovi. Namluvila ti, že můžeš být sama, že rodinu vlastně nepotřebuješ!“
„To není pravda, ona jen…“
„Jen ti dala zbraň proti nám?“ zabodla do mě prst. „Byt je moc. Kdo má byt, ten poroučí. A ty chceš poroučet Filipovi, že?“
„Ne. Já jen chci mít něco svého…“
„VYDATÁ ŽENA NIC SVÉHO NEMÁ!“ zařvala.
V místnosti se rozhostilo ticho.