V prostorném městském bytě Barbora Řezníková přejíždí naposledy navlhčeným hadříkem po dokonale hladké desce jídelního stolu. Každý její pohyb je přesný a automatický, vycvičený lety neústupného smyslu pro pořádek. Světlá halenka, ještě ráno dokonale vyžehlená, je po hodinách úklidu lehce pomačkaná a na čele se jí lesknou drobné kapky potu.
Denní světlo proudí vysokými okny do obývacího pokoje a nemilosrdně zvýrazňuje bezchybný parket i třpyt křišťálového nádobí, pečlivě rozloženého na stole. Všechno působí až demonstrativně uklizeně, jako by byt čekal na kontrolu.
Zvonek u dveří se ozve dřív, než Barbora předpokládala. Rychle se podívá na hodinky – tři čtvrtě na dvě, přestože příbuzní jejího muže slibovali příjezd až v patnáct hodin.
Z předsíně se okamžitě ozývá hlučný hovor, šustění igelitových tašek a tupé rány kufrů dopadajících na podlahu. Do obývacího pokoje jako první vstupuje Daniela Malířová, vzpřímená žena v elegantním béžovém kostýmu. Její pohled je bystrý a hodnotící, jako by si v duchu dělala poznámky.
Za ní kráčí mladší syn Patrik Čermák, širokých ramen, kolem pětatřiceti let. Bez většího zájmu hodí koženou tašku na pohovku, jako by byl doma. Průvod uzavírá Roman Šimon, Barbořin manžel, který se snaží zároveň odložit zavazadla a zavřít vchodové dveře.
„Barborko, tady je tak krásně světlo,“ pronese Daniela Malířová a zamíří k oknu. Kriticky si přeměří závěsy. „Jen ty záclony… visí nějak nakřivo. Nemám je trochu srovnat?“
Aniž by počkala na odpověď, začne tahat za látku a upravovat sklady. V Barboře se zvedne vlna podráždění, ale přinutí se k úsměvu.
Mezitím se Patrik přesune ke konferenčnímu stolku. „Co je to tady za chaos?“ utrousí a začne přerovnávat její oblíbené časopisy. „Mělo by se tu udělat místo na užitečnější věci.“
Barbora sevře rty a sleduje, jak se její pečlivě uspořádaný prostor rozpadá před očima. Prsty se jí samovolně stáhnou v pěst, přesto neřekne ani slovo.
„Mami, vždyť jste přijeli jen na pár dní,“ ozve se nejistě Roman a pohledem těká mezi matkou a manželkou.
Daniela Malířová se k němu otočí s širokým úsměvem. „Ale prosím tě, zlatíčko. Jsme přece jako doma, že ano, Barborko?“
Tváře Barbory zahoří. V krku se jí usadí nepříjemný tlak, ale přikývne. Koutkem oka zahlédne, jak Patrik vytahuje z tašky drobnou dekoraci a staví ji na poličku, přičemž bez zaváhání odsune rodinné fotografie.
„Půjdu raději do kuchyně,“ řekne tiše, protože cítí, že ještě chvíli a emoce přetečou. „Musím se postarat o oběd.“
Když odchází, zaslechne Danielin hlas, jak se obrací k Romanovi: „Taková tichá manželka. Všechno si dělá sama… možná by ocenila nějakou radu, co se týče domácnosti.“
Barbora za sebou zavře kuchyňské dveře, opře se o ně zády a zavře oči. Do večera zbývá spousta času, a přesto má pocit, že ve vlastním bytě přestává být doma. Napadne ji, že tenhle den teprve začíná, a už teď je vyčerpávající – a z kuchyně se vzápětí ozve první hlasitý zvuk nádobí.