Hluk z kuchyně náhle zesílí – ostré cinknutí talířů a kovový rachot se rozléhají bytem. Barbora, která si sotva stihla uhladit vlasy, vběhne dovnitř a zarazí se na prahu. Daniela Malířová, už dokonale upravená, oblečená a nalíčená, stojí u otevřených skříněk a s očividným zaujetím přerovnává jejich obsah, jako by byla ve vlastní domácnosti.
„Ale Barunko!“ zvolá vesele, zatímco vytahuje slavnostní porcelán. „Napadlo mě, že bychom dnes mohli pozvat Květoslavu s Filipem, vždyť bydlí kousek. A taky tetu Ladislavu se strýcem Oldřichem. Uděláme pořádnou rodinnou večeři!“
Barboře se na okamžik zatočí hlava. Pohledem sjede k hodinám – sotva deset dopoledne. Příprava jídla pro osm lidí znamená strávit celý den u sporáku bez jediné pauzy.
„Danielo… možná by to šlo jindy,“ zkusí opatrně. „Nevím, jestli to dnes zvládnu.“
„Ale zvládneš,“ skočí jí do řeči tchyně a dál rovná talíře. „Já ti budu radit. Mám skvělý recept na kachnu s jablky. Pravda, ta tvoje trouba vypadá zvláštně, ale nějak se s ní popereme.“
Z obýváku se ozývá televize puštěná na maximum. Patrik Čermák se rozvaluje na gauči a bez nejmenšího zájmu o okolí přepíná kanály, zatímco zvuk duní celým bytem.
Barbora bezmyšlenkovitě začne vyndávat potraviny z lednice. V tu chvíli se do kuchyně potácí rozespalý Roman Šimon.
„Dobré ráno,“ pronese, políbí matku na tvář a směrem k manželce jen kývne. „Co se tu děje?“
„Tvoje maminka naplánovala rodinnou večeři,“ odpoví Barbora, hlas se jí nepatrně třese. „Pro osm lidí.“
„Mami, není to přehnané?“ zkusí Roman nejistě. „Barbora bude úplně vyřízená…“
„Ale prosím tě,“ rozhodí Daniela rukama. „Kdy se zase všichni sejdeme? Už jsem jim volala, byli nadšení!“
Barbora s bouchnutím postaví hrnec na plotnu. Roman sebou trhne, ale mlčí.
O čtyři hodiny později je kachna v troubě, saláty téměř hotové a Barbora stojí u dřezu nad horou špinavého nádobí. Ruce má zrudlé od horké vody, záda ji pálí a v hlavě jí tepou spánky – televize stále řve. Patrik mezitím stihl sníst polovinu jednoho salátu s poznámkou, že „je potřeba ochutnat, jestli není přesolený“.
Večer si na chvíli odskočí na balkon, aby se nadechla. Za zády se objeví Roman.
„Baru, proč jsi dnes tak zamračená?“ ptá se.
Pomalu se k němu otočí a ucítí, jak se v ní něco láme. „Víš, Romane, mám toho dost,“ řekne tiše, ale pevně. „Dřu se tady celý den, vařím, uklízím, a nikdo ani nepoděkuje. Co jsem tu? Služka ve vlastním bytě?“
„Oni to nemyslí zle,“ přešlapuje Roman. „Máma je prostě taková…“
„Já vím,“ skočí mu do řeči Barbora. „Vím hlavně to, že ty jim nikdy neřekneš, aby se mnou aspoň trochu počítali.“
Z obýváku se ozve pronikavý smích Daniely Malířové a zvuk přesouvaného nábytku, jako by se rozhodla ještě něco „vylepšit“. Barbora sevře zábradlí balkonu tak silně, až jí zbělají klouby, a v hrudi se jí hromadí ticho těsně před výbuchem.