Klára Roubíková stála v dámské toaletě před zrcadlem a měla pocit, že hledí na cizí ženu. Šaty ji svíraly tak, že se jí těžko dýchalo, rysy obličeje působily neznámě a pohled v očích byl prázdný, bez jiskry. Zpoza dveří doléhal hlasitý řev moderátora svatby, smích hostů a Klára si byla téměř jistá, že její otec Ladislav Horský je už notně opilý. Jen ona sama se nedokázala přinutit ani k náznaku úsměvu.
Dveře se tiše pootevřely. V úzké škvíře se objevila šedivá hlava Bronislava Konečného, starého údržbáře, který v sále pracoval snad dvacet let a denně tam utíral stoly.
„Děvče, z vlastního poháru nepij,“ pronesl sotva slyšitelně a díval se přitom do podlahy. „Tvůj ženich ti tam něco nasypal, když všichni křičeli. Viděl jsem to ze skladu. Bílý prášek, měl ho v sáčku.“
Klára se prudce otočila, ale Bronislav Konečný už byl pryč a dveře za ním znovu zapadly.
Sesunula se na studený parapet u okna a přitiskla si dlaň k ústům, aby potlačila výkřik. Myšlenky se jí rozpadaly na útržky: Vladimír Moravec – vždy tak pozorný, ukázkově slušný. Jak se o ni staral poté, co Rostislav Pavlíček před dvěma lety zahynul. Ta nesmyslná nehoda na silnici, kamion vylétl ze silnice, selhaly brzdy. Celý měsíc po tom Klára nedokázala promluvit; jen seděla a zírala do zdi.
A pak přišel Vladimír. Otcův známý, sebejistý muž s ostrými lokty. Zařídil pohřeb, vozil Ladislava Horského po lékařích, když ho zradilo srdce. Opakoval jí: „Kláro, nesmíš zůstat sama. Postarám se o tebe.“
Otec zářil štěstím. Našel ideálního zetě – schopného, perspektivního. Slíbil mu podíl ve firmě i místo zástupce. Klára se nebránila. Na čem záleží, koho si vezme, když je uvnitř všechno mrtvé?
Jenže prášek v poháru… co to mělo znamenat?
S těžkými kroky se vrátila do sálu. Nohy měla jako z gumy, v hlavě jí hučelo. Vladimír Moravec seděl v čele stolu, jednou rukou objímal jejího otce a hlasitě vykládal nějaký vtip, až se všichni smáli. Před nimi stály dva slavnostní poháry s červenými stužkami – pro ženicha a nevěstu.
Klára si sedla vedle něj. Vladimír se k ní naklonil, pod stolem jí položil ruku na koleno a stiskl ho tvrdě, bez špetky něhy, spíš jako varování.
„Kde ses zdržela? Moderátor už čeká. Teď přijde hlavní přípitek.“
„Upravovala jsem si šaty.“
„No tak se vzpamatuj,“ usmál se, ale oči zůstaly ledové. „Odpočineš si později.“
Moderátor zvedl mikrofon a začal hulákat o lásce a rodině. Hosté pozvedli sklenky. Vladimír podal Kláře její pohár se stuhou. Vzala ho do ruky a zadívala se na čiré šumivé víno plné bublinek. Ruce se jí třásly.
„Hořko!“ zakřičel moderátor. Všichni se přidali. Vladimír si přiložil sklenku ke rtům a kývl na ni, ať pije.
Klára pohár zvedla – a vtom prudce cukla rukou, jako by zakopla. Sklenka se převrhla, šumivé víno se rozlilo po ubruse a steklo na podlahu. Sálem to zašumělo překvapením.
„Jé, promiňte!“ vyskočila Klára a popadla ze stolu Vladimírův pohár. „Vláďo, napiju se z tvého, pro štěstí! Ať pijeme z jednoho!“
Na okamžik se Vladimírova tvář zkřivila – čistý, ledový vztek. Než stačil cokoli říct, ozval se Ladislav Horský, hlasitě a opile:
„Správně, holka! Z jednoho poháru, to je na dlouhý život!“
Hosté začali tleskat. Klára vypila Vladimírův pohár jedním dechem a ani na vteřinu z něj nespustila oči. Seděl bledý, s rukama sevřenýma v pěst pod stolem. Bronislav Konečný přinesl nový pohár a postavil ho před ženicha. Vladimír ho pomalu vzal, napil se a stále se díval přímo na Kláru.
V tu chvíli pochopila: on ví, že ona ví.