Asi po hodině začalo být Vladimíru Moravcovi zjevně nevolno. Ztratil barvu v obličeji, pot mu vyrazil na čelo a tiše požádal Kláru Roubíkovou, aby ho doprovodila nahoru do pokoje. Jeho otec pro novomanžele zamluvil hostinský pokoj v hotelu, který byl přímo součástí svatebního areálu. Ladislav Horský si toho okamžitě všiml a zvedl se ze židle.
„Vláďo, jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě.
„Jen nervy… nic vážného,“ mávl Vladimír rukou. „Potřebuju si na chvíli lehnout.“
V pokoji se posadil na kraj postele a zabořil obličej do dlaní. Klára zůstala stát u dveří, prsty pevně sevřené kolem kliky, jako by se potřebovala něčeho držet. Ticho mezi nimi se protáhlo, minuty ubíhaly těžce a nepříjemně. Pak Vladimír pomalu zvedl hlavu.
„Ty jsi ty poháry vyměnila schválně,“ řekl.
Nebyla to otázka. Bylo to konstatování.
„Ano,“ odpověděla klidně.
„Kdo ti to řekl?“
„Na tom nezáleží.“
Vladimír se zvedl z postele a pomalými kroky k ní došel. Zastavil se těsně před ní, sotva krok od její tváře. Jeho hlas byl tichý, skoro konejšivý, o to víc děsivý.
„Poslouchej mě, Kláro. Od dneška jsi moje žena. Zítra tvůj otec podepíše smlouvy o převodu pozemků. Všechno jsem mu už vysvětlil a souhlasil. Ty budeš mlčet a hrát spokojenou nevěstu. Je to jasné?“
„Proč ten prášek?“ zeptala se bez zaváhání.
„Aby ses pořádně vyspala a nepletla se mi do práce. Tvůj táta dnes vypil dost na to, aby podepsal cokoli, co mu podstrčím. Je to jen formalita.“ Naklonil se blíž a Klára ucítila jeho dech. „Ty ses ale rozhodla být chytrá. Nevadí. Kdybys něco zkusila říct, prohlásím, že ses zbláznila. Všichni vědí, jak ses měsíce hroutila kvůli svému řidiči. Řeknu, že tě svatba zlomila, že blouzníš. Tvůj otec uvěří mně. Nejsi první.“
„Mluvíš o mně, jako bych nic neznamenala.“
„Protože nic neznamenáš,“ ušklíbl se. „Jsi prázdná skořápka. Dva roky jsi jen přežívala. Já tě vytáhl zpátky mezi lidi, dal ti nový život. A takhle se mi odvděčíš.“
V jejím nitru se cosi pohnulo. Nebyl to strach. Byla to chladná, soustředěná zloba.
„Rostislav Pavlíček věděl, že okrádáš sklad, že?“ pronesla tiše.
Vladimír ztuhl. Jeho obličej náhle ztvrdl, jako by zkameněl.
„O čem to mluvíš?“
„Rozvážel zboží, kontroloval papíry. Nebyl hloupý. Chtěl to říct mému otci, že ano? A ty sis řekl, že selhání brzd vyřeší všechno.“
„To si vymýšlíš.“
„Nevymýšlím.“ Dívala se mu přímo do očí. „Dva roky jsem si říkala, že to byla nehoda. Teď do sebe všechno zapadá. Odstranil jsi ho, protože ti překážel. A mě sis vzal, abys měl cestu k otci otevřenou.“
Vladimír k ní prudce přistoupil, chytil ji za ramena a přirazil ke dveřím. Zuby měl sevřené, hlas syčel vztekem.
„Mlč. Nic nedokážeš. Vůbec nic. Chápeš? Ty jsi nikdo. Já jsem zeť Ladislava Horského, jeho pravá ruka. Zítra mi bude patřit všechno.“
Pustil ji, otočil se zády a svalil se na postel. Během chvíle tvrdě usnul — látka, kterou původně připravil pro ni, teď účinkovala na něm.
Klára zůstala stát u dveří, celé tělo se jí třáslo. Když si byla jistá, že spí, vytáhla z kapsy jeho saka svazek klíčů. Jeden z nich měl červenou plastovou značku. Poznala ho — Vladimír se kdysi po telefonu zmínil o garáži, kam je potřeba něco odvézt.
V garáži na okraji města našla přesně to, čeho se obávala. Ne hned. Nejdřív bezcílně procházela prostor, otevírala zásuvky, přehrabovala se v krabicích. Až potom si všimla složky zasunuté pod pracovním ponkem.
Uvnitř byly fotografie Rostislava. Desítky snímků: jak vychází z domu, nastupuje do nákladního auta, s někým mluví. Dál vytištěná mapa trasy. A poznámky psané Vladimírovou rukou: „Mechanik souhlasí za podíl. Brzdy nejjednodušší. Když se přijde na věc — svést na opotřebení.“