Její zorničky se dál a dál rozšiřovaly a dech se jí lámal v krátkých, nepravidelných nádeších. To, co držela v rukou, rozhodně nebyl obyčejný svazek papírů zapomenutý v zásuvce. Před ní se rozprostírala pečlivě vedená evidence zrady, chladná a systematická.
První list, který jí padl do oka, byl kupní kontrakt na automobil. Jejich téměř nová Toyota, pořízená teprve před dvěma lety z peněz, které společně šetřili, už podle dokumentu nepatřila ani jednomu z nich. Vozidlo mělo být prodáno Ludmile Mlynářové pouhý týden zpátky, a to za směšnou částku deseti tisíc korun. Jenže to nejpodivnější se skrývalo v detailech. Datum na smlouvě bylo evidentně zpětně upravené, zatímco Rostislavův podpis vypadal až nepříjemně čerstvě, jako by inkoust sotva zaschl.
Další složka se týkala nemovitosti. Šlo o předběžnou smlouvu na koupi malého ateliérového bytu v domě, který zatím existoval jen na vizualizacích developerů. I zde figurovala jako kupující Ludmila Mlynářová. Když však Eliška sjela očima níž, krev se jí nahrnula do hlavy. Zálohové platby byly uhrazeny z Rostislavovy platební karty. Z té samé, na které měli uložené peníze vyčleněné na rekonstrukci jejich bytu. Půl milionu korun tak nezmizelo na žádném bezpečném účtu, jak jí ještě včera klidně tvrdil, ale putovalo na bydlení pro jeho matku.
Třetí dokument ji však zasáhl nejtvrději. Nebyl to hotový právní akt, nýbrž návrh manželské smlouvy. Zřejmě ji chtěl teprve předložit k podpisu, případně hledal cesty, jak její ustanovení prosadit nenápadně jinudy. V textu stálo, že v případě rozvodu má jejich současný byt připadnout výhradně manželovi. Hypotéku sice spláceli oba, byť hlavním dlužníkem byl Rostislav a Eliška figurovala jako spoludlužnice, ale podle návrhu měl být rozhodující fakt, že počáteční vklad údajně pocházel z výlučných prostředků jeho matky.
Úplně dole, téměř nenápadně, byl tužkou připsaný vzkaz, psaný Rostislavovou rukou: „Najít potvrzení převodu od mámy z roku 2015. Když nebude, sepsat potvrzení zpětně.“
Eliška se sesula na židli mezi rozházené krabice a nářadí v komoře. V uších jí hučelo a myšlenky se tříštily jedna přes druhou. Takže on se na rozvod chystal. Ne náhle, ne v afektu, ale dlouhodobě, promyšleně a bez špetky soucitu. Postupně odkláněl majetek, přepisoval vše na matku a připravoval půdu tak, aby při případném dělení nezůstalo Elišce vůbec nic. A přitom se doma tvářil mile, jedl večeře, které mu vařila, a s vážnou tváří s ní plánoval novou kuchyň, přestože už dávno věděl, že žádná nebude.
Slzy, které se jí tlačily do očí, se náhle vytratily. Bolest vystřídal vztek. Ledový, přesný, analytický hněv účetní, která právě odhalila pokus o zpronevěru. „Tak to ani náhodou,“ problesklo jí hlavou, když pečlivě ukládala papíry zpět do složky. Než ji zavřela, vyfotografovala si každou stránku mobilem. „Bez ničeho mě na ulici nenecháš.“
Všechno uvedla do původního stavu, zkontrolovala, že nástroje leží přesně tam, kde byly, a zamkla. Pak bez váhání zamířila za Kateřinou Zemanovou, ženou, kterou znala roky a které důvěřovala víc než komukoli jinému.
Kateřina nebyla jen kamarádka. Patřila mezi nejuznávanější právničky v Brně, specializovala se na rodinné právo a rozvodové spory. V kanceláři si vyslechla Eliščin příběh, prohlédla si fotografie dokumentů a tiše hvízdla. „Situace je vážná,“ pronesla po chvíli, „ale rozhodně ne ztracená. Máš štěstí, že jsi na to přišla teď, a ne ve chvíli, kdy by tě postavil před hotovou věc.“
„Co mám dělat?“ zeptala se Eliška tiše. „Udělat scénu? Konfrontovat ho?“
„V žádném případě,“ zavrtěla Kateřina hlavou. „Jakmile vycítí nebezpečí, všechno urychlí. Zbytek peněz vybere v hotovosti a ty pak budeš roky dokazovat, že vůbec existovaly. Auto už je pryč. U bytu je to složitější, ale pokud vyrobí falešné potvrzení od matky o dávném převodu, soudy se můžou táhnout věčnost.“
„Takže…?“
„Musíš být rychlejší než on. Podej žádost o rozvod jako první. Okamžitě. Zároveň navrhni zajištění majetku. Čím dřív se stanoví datum faktického rozpadu manželství, tím lépe. Vše, co utratí potom, půjde na jeho účet, ne na váš společný.“
„A to auto?“
„Prodej bez souhlasu manželky sice dnes projde, ale jde o společné jmění. Prodej za deset tisíc je zjevně fingovaný. Napadneme ho.“
„A byt pro jeho matku?“
„Jestli peníze odešly z účtu, kde byly vaše úspory, máš nárok na polovinu. Ne byt, ale kompenzaci. Klíčové jsou výpisy. Máš přístup do jeho internetového bankovnictví?“
Eliška zavrtěla hlavou. „Heslo změnil. Ale doma leží starý tablet, kde se přihlašoval otiskem prstu. Už ho roky nepoužívá. Možná je tam účet pořád otevřený.“
„Tak tam okamžitě běž,“ zvedla se Kateřina. „Jestli se dostaneš dovnitř, stáhni všechny výpisy aspoň za tři roky a přines mi je.“
Eliška vyšla z kanceláře s jasným plánem v hlavě a bez jediného zaváhání se vydala zpátky domů.