Eliška se po návratu do bytu pohybovala tiše a obezřetně, s podivným napětím v žaludku, jako by se ocitla v cizím teritoriu, kde každá chyba může mít následky. Otevřela zásuvku, vytáhla zaprášený tablet a zjistila, že je úplně vybitý. Připojila ho k nabíječce a zatímco na displeji pomalu naskakovala první procenta, procházela se po bytě.
Rozhlížela se kolem sebe a s každým krokem jí docházelo, jak se všechno změnilo. Závěsy, které sama vybírala, pohovka, na níž spolu celé roky sledovali filmy, zarámované fotografie z dovolených – všechno to najednou působilo uměle, prázdně, jako kulisy laciného představení, které už dávno ztratilo smysl.
Tablet se konečně rozsvítil. Eliška se posadila ke stolu a položila prst na čtečku otisku. Vteřina ticha, napjatého čekání… a bankovní aplikace se otevřela. Rostislav heslo nezměnil, nebo biometrie zafungovala díky starému uloženému přístupu. Neřešila jak ani proč. Neměla na to energii.
Začala systematicky procházet účet a odesílat výpisy na svůj e-mail. Po každém odeslání pečlivě mazala stopy v odeslané poště na zařízení. Čísla, která se jí před očima skládala, byla drtivá. Už minimálně půl roku Rostislav vybíral vysoké částky v hotovosti. Pravidelně posílal Ludmile Mlynářové padesát až sto tisíc korun s poznámkou „dar“. Platby za stavební materiál na chalupu jeho matky se objevovaly jeden měsíc za druhým. Když si to Eliška v hlavě sečetla, došlo jí, že ze společných peněz zmizely miliony.
Večer se Rostislav vrátil domů viditelně rozjařený. „Eli, poslouchej,“ spustil hned u dveří, zatímco si zouval boty. „Máma říkala, že její známý prodává vedle chalupy sousední pozemek. Skoro zadarmo. Co kdybychom ho vzali? Můžeme se rozšířit, postavit pořádnou saunu.“
Eliška zůstala stát s utěrkou v ruce. Ta samozřejmost, s jakou mluvil o dalších výdajích, ji málem ochromila. Došlo jí, že má v plánu dostat se i k jejím posledním úsporám – k penězům na osobním účtu, které získala po prodeji babiččina domu na vesnici. O těch penězích věděl dlouho. A dlouho po nich toužil.
„Pozemek?“ zopakovala klidně. „A na koho by byl napsaný?“
„Přece na mámu,“ mávl rukou Rostislav a zamířil do kuchyně. „Je to jednodušší kvůli daním. Je v důchodu, má úlevy. Pak mi to přepíše. Vždyť je to jedno, jsme rodina.“
„Jistě,“ přikývla Eliška. „Na tom přece nezáleží.“
Postavila před něj talíř s večeří. Musela vydržet ještě dva dny, než Kateřina Zemanová dokončí žalobu a připraví podklady pro soud.
„Jsi dneska nějaká jiná,“ zamumlal Rostislav mezi sousty. „Něco se děje?“
„Bolí mě hlava. V práci je to teď náročné.“
„Aha. Tak co ten pozemek? Musíme se rozhodnout rychle. Pošleš peníze zítra? Nebo to udělám já, ty mi je pošleš na kartu.“
„Nech si to projít hlavou do zítřka,“ vyhnula se odpovědi. „Je to hodně peněz.“
„Co je na tom k přemýšlení?“ zvýšil hlas. „Jako hlava rodiny říkám, že do toho jdeme. Ty se svými pochybnostmi vždycky brzdíš.“
„Hlava rodiny,“ pomyslela si hořce. Hlava, která systematicky okrádá vlastní manželku.
Následující dva dny se táhly nekonečně. Eliška začala nenápadně balit. Zimní oblečení, doklady a šperky odvezla po částech ke kamarádce. V bytě nechávala jen minimum, aby nic nevzbudilo podezření.
V den, kdy mělo všechno prasknout, si vzala neschopenku. Jakmile Rostislav odešel, objednala dodávku. Během hodiny sbalila zbytek věcí, domácí spotřebiče, které kupovala ještě před svatbou a měla k nim účtenky, i své oblíbené knihy. Byt zůstal poloprázdný.
Na kuchyňském stole ležela obálka. Uvnitř byla kopie návrhu na rozvod a rozdělení majetku spolu s oznámením o zablokování všech účtů a nemovitostí. Kateřina jednala rychle a využila svých kontaktů, aby soud nařídil předběžná opatření bez zbytečných průtahů.
Eliška se přestěhovala do pronajatého bytu, který jí pomohla sehnat právě Kateřina. Večer se telefon rozdrnčel. Volal Rostislav. Jednou, podruhé, podesáté. Pak začaly chodit zprávy: „Zbláznila ses?“, „Okamžitě se vrať!“, „Co sis to dovolila?!“, „Budeš litovat!“
Neodpovídala. Od této chvíle šla veškerá komunikace výhradně přes právničku.
O týden později se všichni sešli v kanceláři Kateřiny Zemanové. Rostislav dorazil s advokátem – mladým, sebejistým mužem, který zjevně nečekal tak tvrdý postup. A s matkou.
Ludmila Mlynářová vstoupila do místnosti s výrazem hluboce uražené ctnosti, rty stažené do tenké linky. „Jak se nestydíš, Eliško!“ spustila bez pozdravu. „Přijali jsme tě jako vlastní a ty nám tady děláš takové divadlo! Chceš obrat mého syna? To se ti nepovede. Byt je jeho, auto je jeho. Ty ses na ničem nepodílela!“
„Paní Mlynářová, posaďte se a buďte zticha,“ přerušila ji klidně Kateřina. „Jinak se budeme bavit už jen u soudu. A věřte mi, že tam vyjdou najevo i detaily vašich finančních operací se synem, které by mohly velmi zajímat finanční úřad. Odkud má důchodkyně miliony na nákup nemovitostí…“