Nela Hájeková byla podle Břetislava Fialy žena bez jiskry. Žádné vůně, žádné mlhavé sliby v lahvičkách, v botníku ani jedny lodičky na jehlách. Používala jediný parfém, navíc takový, co voněl po dřevu a pryskyřici, až z toho člověka trochu zamrazilo. Břetislav si při tom vzpomněl na matku, která v dobách nedostatku opatrovala prázdné flakonky na toaletním stolku. Ty tehdy voněly pudrem, nenaplněnými sny a květinami z cizích světů.
Dnešní ženy jsou nějaké pokažené, říkal si v duchu.
Jenže pak zjistil, že Nela Hájeková je vedoucí, má solidní příjem a nebude od něj každý měsíc loudil drobné na manikúru, kadeřnici ani na nový telefon. Ten si klidně pořídí sama. A v tu chvíli změnil názor. Taková partnerka může být vlastně velmi praktická. Stačí si předem ujasnit, kde by mohly nastat potíže, a být připraven jednat dřív, než se objeví.
Kdyby si třeba Nela usmyslela, že chce v jejich vztahu velet a rozhodovat za oba, bylo nutné hned jasně vymezit hranice. Bouchnout pěstí do stolu a dát najevo, že muž má mít poslední slovo – ať už jde o dovolenou, výběr filmu nebo o to, ve které restauraci se zamluví stůl.