Renata Kolářová se nikdy nepovažovala za křehkou bytost. Spíš naopak – lidé ji vnímali jako zosobnění chladné rozvahy, pevného úsudku a neústupné disciplíny. Už od dětství, které strávila v anonymních pokojích dětského domova, v ní zakořenilo jediné neotřesitelné přesvědčení: spoléhat se může výhradně sama na sebe. Nikdo nepřijde podat pomocnou ruku. Nikdo ji nevytáhne z potíží. Svět přeje jen těm, kteří jsou tvrdí, vypočítaví a myslí několik tahů dopředu – jako šachista, jenž předvídá celý vývoj partie dávno před soupeřem. Renata proto navrhovala vlastní život s přesností projektanta. Všechno mělo jasné obrysy. Bez výbuchů emocí. Bez zkratových rozhodnutí. Bez planých snů.
Nejprve vystudovala pedagogickou školu. Poté nastoupila do práce, nenápadné, ale jisté. Učila malé děti na prvním stupni. Postupně si pořídila vlastní bydlení – drobný byt, skromný, avšak její. A dalším logickým krokem mělo být manželství. Ne z poblouznění ani z poblázněné lásky, nýbrž na základě rozumu. S mužem stabilním, spolehlivým, s někým, s kým by mohla vybudovat to, co jí samotné celý život chybělo – skutečný domov. Tu ideální „rodinu“, o níž se psalo v učebnicích, ale kterou nikdy nezažila na vlastní kůži.
S tichým pohrdáním pozorovala ty, kdo se nechali vést lehkomyslností. Dívky, které se vrhaly do náruče prvního kolemjdoucího, otěhotněly sotva v šestnácti a jedním okamžikem si zničily budoucnost. Renata se od nich cítila vzdálená. Byla přesvědčená, že je chytřejší. Odolnější. Takové selhání si u sebe nepřipouštěla.
Jenže pak do její pečlivě vystavěné reality vstoupil někdo, kdo převrátil všechny plány naruby.
Sebastian Planý.
Vysoký, s očima jasnými jako červencové nebe – otevřenými, pronikavými a odzbrojujícím způsobem přitažlivými. Pracoval v autoservisu nedaleko jejího bydliště. Smál se hlasitě, nosil jí čokolády, zval ji ven i tehdy, když měl v kapse sotva pár korun. Vlastnil starou, ale naleštěnou „devítku“, ve které ji vozil po okrajích města, pouštěl hudbu naplno a vyprávěl historky ze svého života. Působil svobodně, velkoryse, silně. Vedle něj měla pocit, že se může schovat před celým světem.
A Renata, jindy tak opatrná a uzavřená, poprvé polevila v ostražitosti. Poprvé dovolila citům převzít velení. Emoce ji strhly jako prudký proud a všechno, co léta budovala – pevná pravidla, racionální konstrukce, chladnou kontrolu – rozmetaly během okamžiku. Přesně toho se bála. Rozum umlkl. A v tom oslnění si nevšimla, kdy překročila hranici, ze které už není návratu.
Když se na těhotenském testu objevily dvě čárky, sevřel se jí žaludek mrazem. Přesto v ní ještě doutnala naděje. Šla za Sebastianem s bušícím srdcem a roztřesenými prsty. V hlavě si přehrávala scénář: obejme ji, řekne, že to zvládnou, že všechno se změní, že se vezmou. Že tohle je začátek něčeho zásadního.
Skutečnost však udeřila bez varování.
Sebastian ji vyslechl a rozesmál se. Ne hlučně. Spíš krátce a ostře. Na rtech se mu usadil chladný, pohrdavý úšklebek.
„To myslíš vážně?“ ušklíbl se a pohodlně se opřel do židle. „Renato, no tak. Já jsem se neupsal na roli otce. Stačí mi moje vlastní starosti. Dítě nechci. A upřímně? Ty s takovýmhle ‚balíčkem‘… taky ne.“
Ta slova se ve vzduchu rozplynula, ale jejich ozvěna v ní teprve začínala nabírat sílu.