…kterého si vzala do péče už v jeho dospívání, téměř jako vlastního vnuka.
Ten příběh obrátil Renatin pohled na vlastní život naruby. Celou dobu si myslela, že byla dítě bez zázemí, někdo, koho se všichni vzdali. Jenže pravda byla jiná. Měla babičku. Ženu, která ji milovala, zoufale ji hledala a celé roky se s tou ztrátou trápila. Rozhodnutí, které si toho rána pevně vsugerovala jako jediné možné, se v tu chvíli změnilo v děsivý omyl. Vyšla z ordinace, rozhlédla se po chodbě, našla kovový koš a bez váhání do něj vhodila žádanku na potrat.
Poprvé po dlouhé době se v ní něco rozsvítilo. Nebyla to euforie ani bezhlavá naděje. Spíš tiché světlo, které ukazovalo směr. Měla kde bydlet. Měla finanční prostředky. Měla minulost, kořeny. A dokonce i rodinu — nečekanou, zvláštní, ale skutečnou.
„Zvládnu to,“ vydechla do studeného, vlhkého vzduchu. „My to zvládneme. Já i to malé. A jednou… jednou můžeme být šťastní.“
O týden později dorazila na venkov. Dům stál stranou ostatních stavení — pevná, borovicová stavba s upraveným předzahrádkem, kde to i po jaru působilo, jako by tu květiny kvetly nepřetržitě. U branky čekal vysoký muž v obyčejné pracovní bundě. Opíral se ramenem o sloupek a měřil si ji pohledem, v němž se mísila ostražitost s lehkou ironií.
„Tak ty budeš ta náhle objevená vnučka,“ pronesl místo pozdravu. Hlas měl hluboký, lehce chraplavý. „Radim.“
„Renata,“ odpověděla stručně a okamžitě pocítila, jak se v ní zvedá odpor. Choval se, jako by přijela zabrat něco, co mu patřilo.
„Tak pojď dál, dědičko,“ uhnul stranou a otevřel branku. „Aspoň mi ukážeš, jak tu chceš celý rok přežívat.“
Uvnitř byl dům překvapivě útulný. Vzduch voněl dřevem a sušenými bylinami. Na stole stála zarámovaná fotografie starší ženy s klidnýma, bystrýma očima. Miroslava Fialaová.
„Hodně na tebe čekala,“ řekl Radim tiše, když si všiml, kam se Renata dívá. „Pořád opakovala, že si svou Renatku najde. Že ji obejme.“
V jeho hlase zazněla taková hloubka citu a bolesti, až Renata pochopila, že není jen nájemníkem. K tomuto místu patřil. Možná víc než ona, která přišla s kusem papíru v ruce.
„Poslyš,“ promluvila pevně. „Ten rok potřebuju stejně jako ty. Nechci ti tady překážet. Musím se postavit na vlastní nohy. Navrhuju dohodu — budeme se respektovat a vydržíme spolu vycházet.“
Radim se na ni překvapeně podíval. Čekal výčitky, slzy nebo hysterii. Místo toho slyšel klidný, věcný návrh.
„Vydržíme se?“ pousmál se, tentokrát už bez jedovatosti. „Dobře. Platí. Já mám pokoj nahoře. Ty dole, s okny do zahrady. Kuchyň je společná. Zorientuješ se.“
Otočil se k oknu. A právě tehdy v něm Renata neuviděla protivného chlapa, ale unaveného, osamělého člověka. Za jeho drsným humorem se skrývala stejná ztráta, stejný smutek. Ta myšlenka se stala první nenápadnou nití, která je spojila.
Každodennost se postupně usadila v novém rytmu. Renata nastoupila jako pomocná kuchařka do školní jídelny. Práce nebyla náročná, ale byla jistá. Každá vydělaná koruna jí dodávala klid. Dům Miroslavy Fialaové přijala za svůj. Zryla záhony, zasadila bylinky, předzahrádku ozdobila astrami a aksamitníky — přesně tak, jak to milovala jako dítě. Stavení znovu ožívalo.
Radim se zpočátku držel stranou. Pozoroval. Všiml si rostoucího břicha, ale mlčel. Říkal si, že to není jeho věc. Až do dne, kdy se Renata rozhodla přestavět…