Vzniklo mezi nimi zvláštní, okamžité pouto, které si Tadeáš sám nedokázal racionálně vysvětlit. Krátce poté dorazila sociální pracovnice Renata Petříčeková. Byla to drobná žena kolem padesátky, s klidným hlasem a laskavým pohledem, který člověka automaticky uklidňoval. Dřepla si k Tadeášovi, aby s ním mluvila v jedné rovině, a tiše pronesla: „Dneska jste se zachoval opravdu statečně. Ten malý měl obrovské štěstí, že jste ho našel právě vy.“
Tadeáš cítil, jak se mu sevřelo hrdlo. Chvíli mlčel, než se odhodlal zeptat: „Hledá ho někdo? Ozval se někdo, že pohřešuje miminko?“
Renata lehce zavrtěla hlavou. „Zatím jsme žádné oznámení nedostali. To ale neznamená, že se nikdo nepřihlásí později. Budeme to dál prověřovat. Prozatím půjde chlapeček do přechodné pěstounské péče, než se zjistí, kdo jsou jeho blízcí.“
Ta slova Tadeáše bodla u srdce. Rozumem chápal, že takhle systém funguje a že jiná možnost vlastně není. Přesto ho představa, že by měl Matěje Konečného jen tak pustit z dohledu, aniž by věděl, co ho čeká, tížila víc, než čekal. Podíval se na Miroslavu Vacekovou a z jejího výrazu bylo jasné, že prožívá totéž.
Když se pozdě večer vrátili domů, byt působil nezvykle prázdně a tichounce. Tadeáš nedokázal vypnout hlavu. Znovu a znovu si přehrával celý den: okamžik nálezu, bezbranný výraz dítěte, vlastní strach i úlevu, která ho zaplavila po lékařových slovech. Přecházel po pokoji a marně se snažil pochopit, jak může někdo nechat tak malé dítě samotné.
Následující den zavolala Miroslavě Renata Petříčeková. Oznámila jí, že se zatím nikdo nepřihlásil. „Může jít o komplikovaný případ,“ dodala s patrnými obavami. „Kontaktovali jsme všechna místní zařízení a kontrolujeme porodnice, jestli se neobjeví shoda s věkem dítěte.“
Miroslavě se zalily oči slzami. Podívala se na Tadeáše, který stál opodál a napjatě poslouchal. Uvědomila si, jak neuvěřitelně rychle ten drobný uzlíček změnil jejich život. A všimla si ještě něčeho jiného: v synovi se objevila vážnost a empatie, jaké u něj dlouho neviděla. Byl to hodný kluk, ale jako většina šestnáctiletých žil hlavně ve vlastním světě. Teď však měl před sebou něco, co ho přesahovalo.
Když Miroslava telefon ukončila, obrátila se k němu. „Renata říká, že nalezení rodiny může trvat dlouho. Pokud policie nikoho nevypátrá, přichází v úvahu osvojení nebo dlouhodobá péče.“
Tadeáš přikývl. Chvíli váhal, pak nesměle řekl: „Mami… myslíš, že bychom mohli… aspoň dočasně? Vím, že je to vážné, ale třeba bychom se o něj mohli postarat, než se všechno vyjasní.“
Miroslava zůstala zaskočeně stát. Byla samoživitelka, trávila dlouhé směny v domově pro seniory a peněz ani prostoru neměli nazbyt. Přijmout dítě do péče nebylo jednoduché rozhodnutí. Když se ale zadívala na synovu tvář, pochopila, že to nemyslí jako chvilkový nápad. Mluvil o odpovědnosti a o pomoci někomu, kdo ji zoufale potřebuje.
Zároveň si uvědomovala, že celý proces má jasná pravidla – kontroly, posudky, školení. Nebylo možné jednat impulzivně. Položila Tadeášovi ruku na rameno a klidně řekla: „Promluvíme si o tom s Renatou Petříčekovou. Není to jednoduché. Ale pokud existuje způsob, jak pomoci, měli bychom ho aspoň zvážit.“
O několik dní později se Renata znovu ozvala s tím, že by bylo dobré sejít se osobně a probrat další kroky.