Renata Petříčeková se u nich objevila doma hned následující týden. Prošla byt místnost po místnosti, občas se zastavila, zapisovala si poznámky a kladla otázky, které se týkaly jejich rodinného fungování, finanční situace i běžného denního režimu. Tadeáš Janeček cítil lehké napětí, nebylo mu to úplně příjemné, přesto odpovídal otevřeně a bez vyhýbání. Přiznal, že mu ne vždy jde matematika a že občas zapomene splnit některé domácí povinnosti. Zároveň ale zdůraznil, že je připraven udělat maximum pro to, aby se dokázal podílet na péči o malé dítě a naučit se vše potřebné.
Renata odcházela s vlídným, avšak neutrálním výrazem. Vysvětlila, že existuje přesně daný postup pro krizové umístění dítěte a že v tuto chvíli nemůže slíbit žádný konkrétní výsledek. Mezitím byl chlapec, kterému v přechodné rodině začali říkat Matěj Konečný, v bezpečí. Tadeášovi se pokaždé sevřelo srdce, když o něm slyšel mluvit. Věděl lépe než kdokoli jiný, že jméno mohlo být jiné, osud však stejný. Přesto ho hřálo vědomí, že se o Matěje někdo stará a že mu nic nechybí.
Během dalších týdnů se Tadeášův každodenní život nenápadně, ale zásadně proměnil. Po vyučování se místo obvyklých aktivit věnoval studiu všeho, co souviselo s péčí o kojence. Začal si odkládat kapesné na věci, které by Matěj mohl potřebovat, i když vůbec nebylo jisté, že by s nimi někdy bydlel. Spolužáci si ve škole brzy všimli změny. Už nemluvil jen o hrách nebo banálních vtípcích. S nečekaným zaujetím mluvil o tom, že je potřeba Matěje najít, že mu na něm záleží a že si přeje, aby vyrůstal v dobrém a bezpečném prostředí.
Jednoho pozdního večera zazvonil telefon. Volala Renata Petříčeková. „Mám pro vás novou informaci,“ řekla. Následovalo ticho, které se Tadeášovi zdálo nekonečné. V hlavě se mu okamžitě rozběhly černé scénáře. Pak se ale Renatin hlas zklidnil. „Našli jsme Matějovu maminku.“
Tadeášovi se rozbušilo srdce. Hlavou mu vířily otázky. Proč dítě nechala samotné? Co ji k tomu dohnalo? „Je Matěj v pořádku?“ vyhrkl.
„Ano, je v bezpečí,“ ujistila ho Renata. „Jeho matka se přihlásila sama. Procházela si velmi těžkým obdobím. Podrobnosti teprve zjišťujeme, ale zatím to vypadá, že se snaží převzít odpovědnost a věci napravit.“
Ukázalo se, že Matějova maminka byla velmi mladá, jen o pár let starší než Tadeáš, a ocitla se v krajní nouzi. Bez rodinného zázemí, s hrozbou, že skončí na ulici, udělala rozhodnutí, které ji okamžitě začalo tížit. Měla strach, že synovi nedokáže zajistit základní potřeby. Čím víc Renata vysvětlovala, tím víc Tadeáš cítil, jak v něm mizí prvotní odsudek. Nedokázal si představit, jaké to je být tak vystrašený a osamělý. Teď ale bylo zřejmé, že se snaží situaci změnit.
V následujících dnech vznikl konkrétní plán. Matějova matka měla získat odborné poradenství, pomoc s hledáním bydlení a podporu, která by jí umožnila znovu se postavit na vlastní nohy. Renata zajistila řízené návštěvy, aby si matka a syn mohli postupně vytvořit vztah. Také Tadeáš Janeček s Miroslavou Vacekovou dostali možnost Matěje navštívit, protože to byl právě Tadeáš, kdo mu tehdy pomohl. Když chlapce po čase znovu uviděl, zaleskly se mu oči. Překvapilo ho, jak vyrostl a jak živě působil. Matějova maminka mu poděkovala tichým, rozechvělým hlasem. Čekala ji dlouhá cesta plná řešení i vyrovnávání se s vinou, ale poprvé po dlouhé době měla naději.
Postupně se jí podařilo získat malé bydlení díky místnímu programu a začali ji pravidelně navštěvovat sociální pracovníci. Jednoho dne se opatrně zeptala, zda by ji Tadeáš mohl čas od času navštěvovat, aby…