„…myslíš si, že ti něco dlužím. Nedlužím vůbec nic. Jsi můj otec jen podle razítka v dokumentech,“ stálo v dalším dopise.
Beátě Vacekové napsala stručně a bez obalu: „Mlčela jsi. Pořád. I mlčení je rozhodnutí.“
Krátce po třetí ráno Lucie Hrdličková potichu vyšla z pokoje. Na jídelní stůl položila vytištěné oznámení, vedle něj tři zalepené obálky. Bez ohlížení zamkla byt, sešla dolů a zavolala si taxi. Neřekla řidiči nic víc než nádraží.
Vlak odjížděl v šest. Po hodině se telefon rozvibroval – Kristýna Zemanová. Odmítla hovor. Pak Kamil Pražák. Znovu odmítnutí. Lucie přístroj vypnula, opřela hlavu o okno a zavřela oči. Čtrnáct hodin cesty bděla, sledovala ubíhající krajinu. V hlavě měla ticho. Ne děsivé, spíš úlevné.
Kamil se probudil kolem půl osmé. Zmáčkl vypínač – nic. V koupelně netekla voda. V kuchyni Beáta marně cvakala zapalovačem u sporáku.
„Kamile, co se děje?“ zeptala se.
Na stole zahlédl papíry. Vzal první, pak druhýkrát přelétl řádky. Výpověď z bytu. Šedesát dní.
„Jaké vystěhování? Vždyť jsme v nájmu!“ vyhrkl.
Beáta mu podala další list – výpis z katastru. Majitel: Lucie Hrdličková. Kamil se sesunul na židli.
Z pokoje vyletěla Kristýna s mobilem v ruce, tváře rudé, oči rozšířené panikou.
„Co to má znamenat? Na mém profilu je nějaký příspěvek, já ho nepsala!“
Strčila mu telefon pod nos. Když otevřel svůj, viděl totéž. Komentáře přibývaly po desítkách: hanba, ostuda, lítost. Hesla byla změněná, smazat nešlo nic.
Kristýna pobíhala, křičela, že za tím stojí Lucie, že ji musí najít a přinutit to vzít zpátky. Beáta si přečetla svůj dopis, pak se posadila a zakryla si obličej dlaněmi.
Kamil zkoušel volat Lucii – bez odezvy. Dovolal se do práce. Dozvěděl se, že dala výpověď před třemi dny.
Na chodbě domu stála sousedka Božena Němecová a dívala se na něj podivně zkoumavým pohledem.
„Kamile, je pravda, co o vás koluje na internetu?“ zeptala se.
Zabouchl dveře. Uvnitř Kristýna brečela, že se probudí děti, že bez elektřiny rozmrzne lednice, že nefunguje internet. Beáta mlčela. Kamil znovu četl oznámení. Šedesát dní. Pak konec.
Lucie dorazila do Brna večer. Pronajala si malý byt na okraji města, jeden pokoj s výhledem do parku. Zapnula telefon – třiapadesát zmeškaných hovorů. Vše smazala. Napsala nové zprávy potenciálnímu zaměstnavateli. Odpověď přišla do deseti minut: nabídka platí, nástup v pondělí. Lehlela si na postel a zadívala se do stropu. Prázdno uvnitř zůstalo, ale tentokrát jako prostor pro nový začátek.
V Praze se následující týdny změnily v pohromu. Kristýna se snažila chytit jakékoli práce, všude se ptali na praxi. Neměla žádnou. Příspěvky sice zmizely, ale snímky obrazovek už kolovaly. Otec dětí, se kterým tři roky nemluvila, požádal o svěření do péče. Soud rozhodl v jeho prospěch. Ondřej Modrý a Tereza Malíková odjeli k němu. Kristýna zůstala sama.
Zkoušela psát Lucii z cizích čísel, prosila o odpuštění a pomoc. Lucie zprávy četla, blokovala a neodpovídala.
Kamil si našel místo nočního hlídače na stavbě. Přidělili mu ubytovnu – pokoj pro tři, kovové palandy a společné zázemí na chodbě, kde bylo ticho plné nevyřčených otázek.