Přestěhoval se tam zhruba po měsíci. Beáta Vaceková odjela za sestrou do okolí Prahy a sehnala si práci uklízečky. Sestra ji sice nechala bydlet u sebe, ale každý den jí dávala najevo, jak ostudně to celé dopadlo, a nevynechala jedinou příležitost, aby jí to připomněla.
Kamil Pražák se pokusil navázat kontakt s Lucií Hrdličkovou přes bývalé kolegy. Poslal vzkaz, ve kterém prosil o slitování.
„Dcero, promiň mi, nechal jsem se unést. Vrať se, všechno dáme do pořádku.“
Lucie si zprávu přečetla a koutky úst se jí ironicky zvedly. Odpověděla jedinou větou.
„Ty ses neunáhlil. Takhle jsi to chtěl vždycky. Už nejsem tvoje dcera.“
Tím to pro ni skončilo. Další reakce z její strany nepřišla.
Následujícího půl roku pracovala Lucie v Brně. Přesně na té pozici, po které dlouho toužila. Přestěhovala se do lepšího bytu v centru, se dvěma pokoji a světlem v oknech. Koupila si nový telefon, nové oblečení — poprvé po pěti letech si dovolila myslet na sebe. Začala chodit do kaváren, procházela se podél řeky. Někdy měla pocit, jako by si přivlastnila cizí existenci. Jenže tentokrát patřila jí.
Beáta se ozvala z neznámého čísla.
„Lucie, tady máma. Potřebuju s tebou mluvit. Prosím.“
Lucie sledovala rozsvícený displej celé dvě minuty.
„Tak mluv.“
„Chápu, že jsi rozzlobená. Ale pořád jsi naše dcera. Opravdu nedokážeš odpustit?“
Lucie četla ta slova a necítila vůbec nic.
„Odpouští se tehdy, když je co ztratit. Já už nemám co. Vy pro mě nejste rodina.“
„Jak to můžeš říct? Vždyť jsem tě porodila, vychovala.“
Lucie se hořce usmála.
„Vychovala jsi mě proto, abych vás živila. To není láska. To je investice. A ta se vám nevrátila.“
Číslo okamžitě zablokovala.
Kristýna Zemanová se ozývala z falešných profilů.
„Lucie, prosím, potřebuju peníze, nemám z čeho žít.“
Pak přišla další zpráva.
„Vzala jsi mi děti. Kvůli tobě jsem o ně přišla.“
Lucie se zastavila a text si znovu přečetla. Odpověděla jen jednou.
„Já jsem ti nic nevzala. Odevzdala jsi všechno sama, když jsi nad tím tleskala.“
A účet zablokovala navždy.
Uplynul rok. Lucie byla povýšena na zástupkyni finančního ředitele. Pořídila si auto, malé, ale vlastní. Přestěhovala se do nového bytu s výhledem na vodu.
Jednoho dne zazvonil interní telefon.
„Máte tu návštěvu,“ oznámila sekretářka. „Tvrdí, že je váš otec.“
Lucie ztuhla.
„Řekněte mu, že tu nejsem.“
„Odmítá odejít. Čeká v hale.“
Lucie zavěsila, vstala a sjela dolů.
Kamil seděl na pohovce v ošoupané bundě a pomačkané košili. Byl pohublý, zestárlý, jako by mu přibylo deset let. Když ji uviděl, zvedl se. Lucie se zastavila několik kroků od něj a založila ruce.
„Mluv.“
Kamil se nervózně rozhlédl po hale, kde seděli další lidé.
„Nemohli bychom jít ven? Nebo někam stranou?“
Zavrtěla hlavou.
„Tady. A stručně.“
Polkl a promnul si obličej.
„Vím, že jsem udělal chyby. Ale pořád jsi moje dcera. Nemohla bys pomoct? Bydlím na ubytovně, záda mě zradila, pracovat nezvládám. Máma je nemocná, potřebuje léky. Kristýna nevídá děti, někde se toulá. Jsme přece rodina.“
Lucie poslouchala a uvnitř měla naprostý klid.
„Rodina jsou lidé, kteří se mají rádi, ne ti, kteří druhé využívají. Tlačil jsi na mě a snažil ses mi zničit život. Kristýna přikyvovala. Máma mlčela. Vy nejste rodina. Jste jen lidé, kteří se rozhodli, že něco musím. Nemusím nic.“
Kamil udělal krok k ní a natáhl ruku.
„Lucie, jak můžeš… vždyť jsem tvůj otec!“
Lucie ustoupila o krok.
„Ty jsi otec jen proto, že…“