Ta pochybnost ve mně ale dál hlodala. Opravdu jsem se proměnila v hysterickou, nedůvěřivou ženskou? Dokonce jsem se mu omluvila. Jenže v noci, když spal, jsem to už neunesla. Poprvé za pět let jsem mu vzala telefon.
A tam na mě vyskočila zpráva od jeho matky, Stanislavy Bílýové:
„Jestli to nerozbiješ, řeknu jí o tvém dluhu půl milionu. Ať ví, za jak ‘úspěšného’ chlapa se vdala.“
V tu chvíli mi došlo, že můj manžel není jen zbabělec. Je zajatec. A výkupné platí mým klidem a mlčením.
V neděli jsme jeli na oběd k tchyni. U stolu už seděla i Monika Moravecová, sestřenice Stanislavy Bílýové — věčný přikyvovač, co nikdy neodporuje.
— Tadeášku, ty jsi nějak pohubl — kdákala starostlivě a přihazovala mu další brambory. — Veronika tě snad ani nekrmí, pořád jen pracuje!
Tchyně se okamžitě chytila příležitosti a významně se podívala na Moniku:
— No ano, ona je přece živitelka rodiny! Doktorka! Mají hezký byt. Ne jako děti Nikoly Šimonové, ty se mačkají v garsonce. Jenže doma pak chybí pohoda… žádné teplo, žádný domov. Chlap přijde z práce a ani teplý koláč na něj nečeká.
Tadeáš mlčel a civěl do talíře. Cítila jsem, jak se jejich slova lepí na kůži jako pavučina. Tentokrát jsem ale byla připravená. Usmála jsem se a klidně pronesla:
— Zato na něj čeká manželka, která platí polovinu bytu. Právě toho bytu, kde ty koláče leží, Stanislavo Bílýová.
Monika se málem zakuckala. Tchyně ztuhla, pak si odfrkla:
— No, někdo ty peníze vydělávat musí, když muže doma drží na uzdě.
A okázale změnila téma.
Cestou domů se Tadeáš ozval:
— Veroniko, chtěl jsem se jich zastat. Opravdu. Jenže když takhle mluví, vždycky mi strne jazyk. Bojím se jí od dětství.
Dívala jsem se z okna a poslouchala. Dřív by mi ho bylo líto. Teď jsem cítila jen chlad.
Při jedné z těch návštěv jsem potřebovala sůl. Zvedla jsem se, otevřela zásuvku staré komody — a zůstala jsem stát jako přikovaná. Na vybledlé sametové podložce, mezi starými brožemi a knoflíky, leželo něco, co mi vyrazilo dech.