…řekni jim pravdu. Pokud toho vůbec budeš schopný.
Ukončila jsem hovor a v lékařské místnosti se rozhostilo hrobové ticho. Hana Čermáková, naše nejstarší vrchní sestra, ke mně přistoupila, položila mi dlaň na rameno a sotva slyšitelně pronesla:
— Udělala jsi správnou věc, děvče. Jinak by tě semleli.
Tadeáš Fiala dorazil domů až pozdě večer. Byl k nepoznání – bledý, zlomený. Jeho matku odvezli na stanici, kde sepisovala vysvětlení, a po několika hodinách ji propustili. Odnesla si pokutu za pokus o neoprávněné vniknutí do bytu.
— Veroniko… promiň. Hlavně kvůli té čokoládě. Choval jsem se jako idiot. Nevěřil jsem ti…
— A co se tedy změnilo, Tadeáši? Proč mi věříš právě teď? — zeptala jsem se chladně a zůstala stát ve dveřích, aniž bych ho pustila dál.
— Okrskář mi ukázal zápis. Stálo tam, že se snažila otevřít dveře předem zhotovenou kopií klíče. V tu chvíli mi došlo, že u nás byla… a brala si, co chtěla.
— Takže teď už mi věříš?
Jen mlčky přikývl.
— Dobře — řekla jsem klidně. — Pak si vyslechni nová pravidla.
Za prvé: klíče od tohohle bytu mám jen já. Ty už žádné mít nebudeš.
Za druhé: tvoje matka sem už nikdy nevkročí.
Za třetí: v sobotu jdeme na párovou terapii.
Jestli nesouhlasíš byť s jediným bodem, zítra ráno najdeš své věci v krabicích před vchodem.
Díval se na mě dlouho. Možná poprvé v životě přede mnou nestála unavená manželka, ale skutečná paní tohohle bytu.
— Souhlasím — odpověděl tiše.
Ustoupila jsem stranou a pustila ho dovnitř. Jakmile zmizel v pokoji, opřela jsem se zády o zeď. Kolena se mi roztřásla a síla, která mě do té chvíle držela, se náhle rozplynula. Pomalu jsem sjela na podlahu prázdné předsíně.
Pak jsem se zvedla a otočila klíčem v novém zámku. Jasné, hlasité cvaknutí bylo tím nejsladším zvukem, jaký jsem za poslední rok slyšela.