V domě Stanislavy Rychlýové zavládla pohroma. Její jediný syn Rostislav Petříček se oženil s obyčejnou dívkou z vedlejší vesnice. A co bylo nejhorší – udělal to bez jediného slova, bez prosby o matčino svolení.
„Proč sis sem tu Beátu Smutnýovou vůbec přivedl?“ rozčilovala se Stanislava a teatrálně obrátila oči v sloup. „Holka bez peněz, bez rodiny, bez zázemí. Klidně mohla zůstat u své babky! Přišla s jedním uzlíkem, jako žebračka. Určitě tě nějak obloudila. Ty jsi přece chytrý, hodný, důvěřivý. Snad jsem si nepředstavovala takovou snachu!“
Od prvního dne rozpoutala tchyně proti mladé ženě tichou, ale neúprosnou válku. Plnou drobných útoků, neustálých výtek a zlomyslných poznámek. V tom byla Stanislava skutečnou přebornicí. Kontakt s Beátou omezila na minimum, ale o to jedovatější byly její zásahy.
Jakmile se Rostislav vracel z práce, matka s viditelným potěšením vzpomínala na jeho bývalé známosti a sousedovic dcery. Nenápadně, ale vytrvale tak dávala Beátě najevo, o jak výhodné partie syn přišel kvůli ní.
Jakmile byl Rostislav pryč, veškerý hněv se snesl na nic netušící dívku.
„Takhle že se myje podlaha? Podlaha má svítit! A nádobí? To považuješ za umyté? O praní raději ani nemluvím. Pořádek v domě je vizitkou hospodyně! A ty polévky? To snad ani není jídlo. Neumíš vůbec nic.“
Přesto u večeře Stanislava bez rozpaků snědla talíř polévky, kterou uvařila „neschopná“ snacha, a pak s významným pohledem pronesla:
„Žena, která neumí svému chlapovi pořádně uvařit, si manželku nezaslouží.“
Každý den neomylně mířila na kontrolu do ložnice mladých. Musela vidět, zda je utřený prach, prádlo pečlivě složené ve skříni a běda, pokud na Rostislavově ponožce objevila dírku. To pak následoval křik, hysterické výstupy a výčitky slyšitelné po celé ulici.
Stanislava práskala dveřmi, usedavě naříkala a po úspěšném „představení“ si bez ostychu házela do úst hrsti uklidňujících pilulek, zatímco napětí v domě dál houstlo a slibovalo další bouřlivé pokračování.