«Ukradla mi syna» — syčela Stanislava plná závisti

Závistivá tchyně ničí křehkou rodinnou něhu.
Příběhy

„Mami, o čem to vůbec mluvíš? Já ti nerozumím. Dalibora do dětského domova a Vítězslava dát cizím lidem k adopci?“ vyhrkl Rostislav Petříček nechápavě.

V jeho pohledu Stanislava Rychlýová zahlédla cosi tvrdého a definitivního. Náhle vycítila, že by bylo rozumnější stáhnout se a zkusit to jindy. Jenže na žádné „jindy“ už nikdy nedošlo.

Čas se znovu rozběhl svým jednotvárným tempem. Den střídal den, všechny stejné, prázdné a tiché. Večer co večer sahala matka po starém, ošoupaném albu a pomalu v něm listovala.

„Tady je Rostislav ještě jako kluk… tady šel poprvé do školy… a tohle?“ zamračila se. „Fotka z vysoké. A kdo je to vedle něj?“ Přiblížila album k očím. „No jistě, Beáta Smutnýová! Ta potvora. Jak se tam pitvoří, zubí se jak sluníčko. Had jeden!“ V tu chvíli úplně vytěsnila, že snacha už dávno není mezi živými. „Co na ní mohl vidět? Obyčejná, mdlá, šedá myš. Čím ho jen očarovala?“

Dlouze si prohlížela mladou dívku s nenápadnou tváří. „Nos jako brambora, vlasy řídké, oči nějak rozjeté. Vůbec se k mému synovi nehodila,“ uzavřela s hořkostí.

Roky plynuly. Rostislav se s dětmi odstěhoval do města a cestu do rodného domu přestal znát. Stanislava Rychlýová chřadla steskem, slábla, plakala. Začala chodit do kostela, zapalovala svíčky za Beátu a tiše prosila: „Ty už tu nejsi. Vrať mi syna. Tobě už přece patřit nemůže.“

Zármutek ji vysušil, zežloutla jako podzimní list a onemocněla. Když se jí na chvíli ulevilo, oblékla kabát a vypravila se do sousední vesnice na hřbitov, k hrobu snachy. Sedávala tam dlouho na lavičce, usedavě plakala a svěřovala se: „Nemoci mě trápí, v noci nespím. Sama je mi v tom velkém stavení hrozně prázdno. Od té doby, co jsi odešla, se Rostislav ani jednou neozval. Nemám se komu vypovídat, jen tobě.“

Z náhrobku na ni hleděla Beáta Smutnýová velkýma očima a s tichým, zamyšleným úsměvem. Staré ženě se zdálo, že jí snacha rozumí. Když se dostatečně vyplakala, začala kolem hrobu trhat plevel a dál vyprávěla vesnické drby. Čas tak ubíhal skoro nepozorovaně. Nakonec se zvedla k odchodu, pokřižovala se a tiše pronesla: „Tak zas někdy…“ Pak se uklonila k pomníku a šeptla: „Dceruško.“

Pokračování článku

Zežita