Beáta Smutnýová to všechno snášela s tichou vytrvalostí. Nejenže se nebránila, ale dokonce se ze všech sil pokoušela zavděčit panovačné a nevyzpytatelné tchyni. Vstávala ještě za šera, uléhala hluboko po půlnoci, dům se jí nikdy nezastavil. Přesto její píle Stanislavu Rychlýovou nijak neobměkčila. V jejím nitru se usadil jediný cíl – zbavit se té proklaté holky ze svého domu, a to za každou cenu.
Jednoho dne přijela na návštěvu Beátina babička. Vnučka měla narozeniny. Věra Moravecová, drobná stařenka s laskavýma očima, natrhala na zahrádce bílé kopretiny a přivezla ještě teplý koláč plněný zelím. Jenže pohoštění sotva dosedlo na stůl a už se z návštěvy stala zkouška ponížení. Chudá babička musela téměř dvacet minut postávat na zápraží, zatímco Beáta znovu drhla podlahu pod nehybným a přísným dohledem tchyně.
„Hosté nemají co šlapat po špinavé podlaze,“ utrousila Stanislava chladně. „Ráno jsi to odbyla. A někteří by sem vůbec neměli lézt bez pozvání.“
„Babička Věra mi není cizí… je mi nejbližší,“ pípla Beáta nesměle. Odpovědí jí byly jen svraštělé obočí a mlčení.
Když přišla řeč na koláč, Stanislava Rychlýová se obrátila k synovi s hranou starostlivostí: „Rosti, já bych to na tvém místě nejedla. Kdo ví, v jaké špíně to pekli. Nerada bych, abys něco chytil.“
Věra Moravecová zůstala stát jako opařená a Beáta by se nejraději propadla hanbou. Sklopila hlavu, tváře jí hořely a slzy se draly do očí. Rostislav Petříček se však na matku dlouze zadíval a pak bez jediného slova snědl téměř celý koláč.
Stanislava si teatrálně přitiskla ruku k srdci a naříkala, ale tentokrát její výstup nezabral. Hned druhý den Rostislav s manželkou sbalili skromné věci a odstěhovali se do malého, letitého domku Beátiny babičky.
Zpočátku si Stanislava Rychlýová zachovávala vzdor. S jedovatým úsměvem líčila sousedkám, že se mladí brzy vrátí s prosíkem. Jenže dny míjely a syn se neobjevoval. Nepřišel na návštěvu, neozval se – a k jejímu zděšení ji poprvé v životě ani nepopřál k narozeninám.
Uražená a osamělá Stanislava postupně chřadla, shrbila se a bloudila prázdným domem sem a tam, zatímco v její hlavě začínaly klíčit tíživé myšlenky, které jí nedaly spát.